Tak nějak k Velikonocům
Dopis k Velikonocům...
píši před Velikonocemi, ale moc mi to tak v mnoha ohledech nepřipadá. Dost věcí se totiž děje úplně jinak, než jsme si plánovali. Ani se mi chvílemi nechce uvěřit, jak se změnila životní situace nás všech v posledních týdnech. Přiznám se, že sama jsem si vážnost celé situace s epidemií v našich podmínkách nepřipouštěla, až když přestaly děti chodit do školy. Krátce na to přišlo totiž doporučení z církevního ústředí, abychom zrušili bohoslužby raději i na menších sborech s ohledem na starší generaci. A pak jsem jen četla a četla zprávy a začala šít v kanceláři s naší Nikolkou roušky. Najednou jsem nevěděla, co v takové situaci dělat lepšího.
Na ulicích se zastavil život, všechno utichlo. Obchod v mnoha odvětvích se zastavil. Strach z pandemie a negativní zprávy z okolních zemí nás ochromil. Jakoby v první fázi počty nakažených zároveň znamenaly i počty zemřelých. Moc se na začátku nemluvilo o uzdravených, protože jich zatím moc nebylo.
A vše je najednou bez kontaktu, bez úsměvu, bez obětí, bez podané ruky, bez sdílení se. Je zajímavé, že něco pro nás tak běžné, může být nakažlivé a životu nebezpečné. Tam, kde se lidé dříve setkali se teď nepotkají a na ulici se obejdou obloukem.
Vždy, když se ráno probudím, tak si v první chvíli pomyslím, že je přece úplně normální krásný den, ale vzápětí mě mysl upomene, že to tak teď není. Den sice krásný je, slunce svítí dál jakoby nic, příroda se probouzí k jaru jako každý rok, ale my jsme jaksi bezmocní.
Ještě nedávno mnoho lidí nemělo na nic čas. Spousta lidí nepotřebovala setkání formou nedělní bohoslužby a teď bohoslužby prostě nejsou. Do odvolání všechno zrušeno. A navíc nikdo nedokáže říct, kdy to všechno skončí a kdy začne být život opět pro nás bezpečný a kontaktní.
Všechno ale neuhaslo a nepřestalo - spousta věcí se děje jen jaksi jinak než jsme zvyklí. Více se komunikuje elektronicky, více se telefonuje. Bohoslužby sice nejsou v kostele, ale dají se sledovat v televizi nebo přes internet. Je to nouzová situace, která nutí mnohé dělat věci úplně jiným způsobem.
Co můžeme dělat? Izolovat se a tím chránit sebe i ostatní. Zní to neuvěřitelně, ale tak to skutečně je. Jsme tedy uzavřeni ve svých rodinách. Pro mnohé je to možná už i nezvyk. A ten, kdo je sám, tak je pro něj ta samota ještě větší a tíživější. Přesto všechno můžeme nějak i pomáhat a mnozí to nezištně a obětavě dělají, a to nejen uvnitř své rodiny. Můžeme se navzájem na dálku povzbuzovat. A díky Pánu Bohu můžeme mít naději, že svět se jednou uzdraví a bude přeci jen zachráněn.
I v dějinách lidé procházeli těžkými globálními tragédiemi, ale i osobními. Proto se dnes mnoho lidí dívá více i do minulosti, možná aby nalezli, čím vším si lidé dříve procházeli, aby se snad zase poučně a nadějně mohli podívat před sebe.
Blíží se Velikonoce, takový celosvětový půst od všeho a od všech, to si snad nikdo ani nepředstavoval, a přesto nám to může mnohé napovědět. Nejde o konec světa, jen se svět malinko zastavil, abychom si uvědomili to podstatné, že lidský život je vzácný dar, který je potřeba ochraňovat ve všech podobách. Že pohlazení, dotek, podaná ruka, úsměv a blízkost druhého člověka je víc než cokoliv jiného. Ano, medicína má své limity a lidský život má své hranice. Ale strach ze smrti, která zaplavuje státy a kosí všude kolem nás, nesmí paralyzovat natolik, abychom přestali věřit. Věřit, že Bůh je vítězem nad smrtí. Paradoxně blížící se Velikonoce jsou o smrti, ale jsou i o vzkříšení Krista.
Mějme i nyní, v tomto nakaženém světě naději ve vzkříšení a naději v návrat k životu.
Letošní Velikonoce si musíme prožít izolovaně a zřejmě každý sám v sobě – prožijte je tedy v klidu, v lásce, naději i víře s těmi nejbližšími, které máte kolem sebe!
S milým pozdravem P.L.