SVATÁ VEČEŘE PÁNĚ

Kalich – kalíšky – nebo obojí?

Ve staršovstvu se v poslední době vedl a stále vede rozhovor nad možností podávat víno při Večeři Páně zájemcům také z kalíšků, se zachováním dosavadního kalicha. Jsou za tím důvody veskrze hygienické, tedy obavy z možného přenášení infekce při používání jednoho kalicha. Ve staršovstvu máme za to, že ač jeden kalich dobře vystihuje společenství kolem vzkříšeného Krista, chceme brát ohled na ty, kterým by přijímání z jednoho kalicha zabraňovalo v účasti na Večeři Páně.

Tato diskuse, spíše „technická“, se časově shoduje s připomínkou 600.výročí od prosazení přijímání pod obojí způsobou, události, která stála u zrodu reformačního hnutí. Právě kalich se stal jeho hlavním symbolem, odkazujícím na obnovu církve podle slov ustanovení samotného Krista. Může se proto zdát, že zaváděním kalíšků se kalicha jako symbolu vzdáváme, případně že se narušuje společenství kolem stolu Páně. Z toho důvodu předkládáme zamyšlení o Večeři Páně z kusého historického, teologického i praktického hlediska, abychom si připomněli, že naše současné debaty nejsou tak úplně nové, a především se pokusili rozlišit podstatné od méně důležitého (s navázáním na Jednotu bratrskou, viz níže). Věříme, že používání kalíšků – se zachováním kalicha – nenarušuje motiv obecenství při svaté Večeři Páně, které je utvářeno vzájemným smířením, společenstvím kolem stolu, přijímáním téhož vína a chleba jako těla a krve Páně a v prvé řadě nasloucháním jedné zvěsti „pod způsobou“ slova.

Následující text je jen malou sondou do těch kapitol historie, ke kterým se hlásíme, a zároveň dílčí připomínkou osobnosti Mistra Jana Husa, jehož výročí nás bude letos provázet.

Jan Hus a husité

Pro husity v 15. století bylo na prvním místě svobodné kázání Božího Slova. K tomu připojili požadavek vysluhovat při Večeři Páně chléb i víno podle ustanovení samotného Ježíše. Vysluhování Večeře Páně chlebem i vínem prosazoval Husův přítel Jakoubek ze Stříbra. Zjistil, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem (podjednou) církev zavedla teprve v posledních dvou stoletích. Jakoubek podnítil podávání chleba i kalicha v pražském kostele u Martina ve Zdi.

10. března 1417 vydala pražská univerzita svou deklaraci, která schvaluje vysluhování „pod obojí způsobou“. To bylo později zařazeno jako druhý požadavek mezi čtyři pražské artikuly z roku 1420 a zní takto: „Druhé, aby svátost těla a krve Boží byla svobodně dávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.“ Kalich se tak stal symbolem, znakem husitského hnutí.

Sám Jan Hus přitom původně podávání podobojí způsobou neprosazoval, naopak byl stoupencem toho, aby laici víno z kalicha nepřijímali. Kladl důraz na důstojnost přijímání svaté Večeře Páně. Není rozhodující, jak často se přijímá. Jen když se přijímá důstojně, je duše nasycena, posílena a potěšena. Této důstojnosti lze dosáhnout tehdy, když si věřící vezmou k srdci kázání, aby pochopili evangelium. V tom se opíral o papeže Řehoře 1. (596-604), že kázání je třeba přijímat stejně pečlivě jako účast na Večeři Páně.

Hus tedy odmítal laický kalich. Jako důvod uváděl, že věřící neumějí opatrně pít. Nebyly to tedy důvody dogmatické, nýbrž spíše hygienické. V tom nebyl sám. Např. Mikuláš z Dinkelsbühlu, teolog kostnického koncilu uvádí výlučně hygienické a estetické důvody proti laickému kalichu při přijímání. Podle něj by mohlo umenšit úctu oltářní svátosti:

- když by byla svatá krev přenášena z místa na místo, např. k nemocným;

- když by se vousy mužů do Kristovy krve namočily;

- když by před tím mnoho lidí z kalicha pilo, např. nemocní, těhotné ženy apod.

Ještě v říjnu 1414, když se Hus vypravoval na kostnický koncil, píše Jakoubkovi ze Stříbra: „Milý Kubo, nekvap s tím, až se já, dá-li Bůh, vrátím, chci s tím pomoci.“ V té době ostatně v církvi dosud neexistovalo žádné dogmatické rozhodnutí, že laici jsou vyloučeni z přijímání z kalicha. Jan Hus až při svém pobytu v Kostnici došel k tomu, že i laici by měli přijímat Kristovu krev pod způsobou vína, a to s odvoláním na biblická místa u Mt 26,16; Mk 14 a 1Kor 11,23. Také se odvolává na papeže Gelasia 1. (492-496), který nařídil přijímání kalicha i laikům – přijímání svaté Večeře Páně pod obojí způsobou vyjadřuje, že chleba patří tělu, víno duši. Tím se zdůrazňuje, že Kristus přijal tělo i duši přijímajícího. Ačkoliv podle tehdejšího i současného pojetí jsou tělo a krev Kristovy přítomny v obou způsobech svátosti, přece jen Ježíš neustanovil přijímání VP pod obojí způsobou bezdůvodně.

Hus, byv žádán pražskými přívrženci o stanovisko, nejprve radil k opatrnosti: pro laický kalich by mělo být svolení od arcibiskupa. Teprve dva týdny před svou smrtí Hus vyslovil s kalichem souhlas: „Nyní koncil odsuzuje podávání kalicha laikům jako omyl… Hle, co je to za zlobu, označit příkaz Vykupitelův za omyl!“ Přesto podle Husa se církev přiblíží pojetí prvotní církve především kázáním a šířením Božího slova.

Jednota bratrská

Jednota bratrská navázala na husitské dědictví v přístupu k Večeři Páně odmítnutím uctívání živlů (hostie v monstrancích) a liturgickou prostotou. Klanět se svátosti bratří mají za modlářství. Z táborské tradice přejali i přesvědčení, že nehodný kněz neposvěcuje, tedy nemůže platně vysluhovat svátosti.

Nakonec převážila víra, že svátost je účinným prostředkem milosti díky působení Ducha svatého. Lukáš Pražský praví, že milost je darem daným ne skrze svátost, ale skrze víru Duchem svatým. Už nešlo tolik o hodnost či nehodnost kněze, ale o upřímnou víru přijímajícího. Večeře Páně je pro Bratří smyslově uchopitelným dosvědčením pravdy, která je stvrzována a pečetěna mocí Ducha v srdci věřících.

Bratrské bohosloví, které v tomto ohledu nejvíce rozvinul právě br.Lukáš Pražský, rozlišovalo mezi věcmi podstatnými a služebnými, br.Řehoř k nim přidal ještě věci případné. Věci podstatné a služebné jsou určeny pro spasení člověka. Mají vždy dvě strany, Boží a lidskou. Ze strany Boží jsou podstatnými věcmi milost Boží, zásluha Ježíše Krista a dary Ducha svatého. Ze strany člověka jsou podstatnými věcmi víra, láska a naděje. Těmito dary je člověk propojen s Božím dílem a pouze takto obdařen má člověk naději na spasení.

Vedle věcí podstatných jsou i služebné nutné ke spasení, třebaže s výjimkou. Jsou to věci, kterých si užívá Duch svatý pro sdělení věcí podstatných. Výjimečné postavení mezi služebnými věcmi má Písmo svaté. Kázané Boží slovo, založené na Písmu, nemá nad sebou žádnou vyšší odvolací instanci. Dále církev, církevní služebníci a svátosti – ty mohou být nutnými ke spasení je tehdy, vyjadřují-li pravdu víry, oznamují ji, vedou k ní, slouží jí a zachovávají v ní.

Svátosti tedy mají význam jen tehdy, potvrzují-li zvěstované slovo. Podle Lukáše jsou svátosti viditelná znamení neviditelné milosti a pravdy.

Způsob, jakým je pro věřící v eucharistii přítomen Kristus, popisovali Bratří od Lukáše termíny svátostně, duchovně, mocně a pravě.

Tím se Bratří vymezovali proti těm, kdo měli Večeři Páně za pouhé znamení. To bylo předmětem diskusí (a nesouhlasu) například s moravskými novokřtěnci, ale Bratří se v tomto bodě vymezovali i proti zwingliánskému a do určité míry i kalvinistickému pojetí, kde je Večeře Páně také vnímána jako pouhé znamení. Bratří trvají na tom, že tu jde o víc než jenom o znamení. Kristus je přítomen „ne sice tělesně, ale ani pouhým naznačením, nýbrž podle slov Páně pravdivě“. Chléb a víno nejsou pouze „jakoby“ tělo a krev, nýbrž jejich pravdou. „Chléb jest tělem Pána Ježíše na smrt daným a víno krví jeho za nás vylitou“. 

Účinkem eucharistie je spojení věřících s Kristem a uskutečnění obecenství v Duchu svatém: Přijímání je Boží dar pro růst duchovního obecenství, člověk je jím začleňován do těla Kristova. To znamená důraz na vytváření společenství lásky. Večeře Páně je „prostředkem jednoty Božího lidu“. Proto je eucharistie slavností sboru. Je společným děkováním Kristu za jeho dílo.

Bratři trvali na tom, že v životě eucharistického společenství má být znát život a příklad Kristův, a tomu se snažili podle svého nejlepšího svědomí podřizovat. I pro nás je inspirativní důraz na nutnost začít s konkrétní nápravou církve u sebe, ve svém životě a v místním společenství, stejně jako určitá pokora před tajemstvím svátosti. V této pokoře ponechávali Bratří některé aspekty učení o Večeři Páně otevřené, a o to vážněji se snažili uchopit zaslíbení, že Kristus je zde s námi a přizpůsobit tomu životy jednotlivců i celého společenství.

Ekumenické vyjádření ke způsobu přijímání

„Večeře Páně a křest v učení a praxi“ – dílčí výsledek rozhovorů o Večeři Páně, přijatý na 4.valném shromáždění Leuenberského společenství (společenství reformovaných a luterských církví v Evropě) ve Vídni 1994:

„Zachování společného kalicha při rozdílení chleba a vína během Večeře Páně vyžaduje za současných podmínek pečlivá hygienická opatření. Ta by však neměla deformovat charakter slavnosti Večeře Páně jako celostního společenství bratří a sester. Při rozlévání vína do zvláštního kalíšku pro každého účastníka (a případně při přijímání smočením chleba ve víně) je třeba dbát, aby se uplatnilo slovní znění slov ustanovení a silný symbolický obsah společného kalicha.“

Připravil Marek Zikmund