Ztracený Ježíš
Ztracený Ježíš
Lukáš 2, 41-52
Ztratilo se vám někdy dítě? Ztratili jste se jako děti? Máte s tím nějakou zkušenost?
V Olomouci v nákupním centru se mi ztratila čtyřletá Noemi. Co v tu chvíli člověku prolítne hlavou to normálně nevymyslíte. V tu chvílí se mísí panika se zdravým rozumem a strachem dohromady. Krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal. Pátrání trvalo tak půl hodiny, pro mě to byla věčnost. Uklidnila jsem se až když z mikrofonu zazněl přes celé nákupní centrum hlas, který ohlašoval, že maminka si má vyzvednout malou Noemku u recepce – pamatujeme si to dodnes velmi zřetelně obě. Obě jsme prožily krátkodobě nějakou nepopsatelnou úzkost. I já se kdysi ztratila jako dítě v Praze v obchodním domě Kotva – taky na to asi nikdy nezapomenu.
A pak to množství dětí, po kterých se dennodenně pátrá, co odešly samy z domu a nebo se domů nevrátily. Někdy si o tom přečteme na internetu, někdy se to objeví ve zprávách, novinách. Ale to se neděje jen někdy, to se děje velmi často. A nejsou to třeba úplně malé děti, ale takové, které chodí už samy do školy. Co asi prožívají? A co prožívají jejich rodiče, to si nikdo neumí představit. To nezapomenete, to se do vás jaksi vepíše. Jako se nám vepsal ten biblický příběh.
I sám Ježíš se ztratil v dětství svým rodičům. Jediné místo v Bibli z Ježíšova dětství, kromě narození a obřízky, které tady nalezneme. Samozřejmě vykladači Písma mnohokrát stáli před otázkou, proč se o Ježíšově dětství toho nedochovalo více. Taková významná celosvětová postava církevních dějin, která se stala významným milníkem v křesťanství. Vždyť máme zaznamenáno jen to Ježíšovo narození, které doprovází různá znamení na obloze apod. Pak po osmi dnech od narození Ježíšovu obřízku, kde zase Simeon a Anna, naprosto cizí lidé, v malém dítěti rozpoznají Mesiáše a pak až do dvanácti let nic... až ztracený Ježíš, posléze nalezený v chrámě. Samozřejmě existují mimobiblické spisy, kde se píše o zázračném dítěti Ježíši, ale tyto spisy nebyly z nějakého důvodu zařazeny do Bible, protože neměly zřejmě hodnověrnou autenticitu.
V tom dnešním příběhu, který se zapsal do dějin prostřednictvím Písma svatého je, že se jednalo o každoroční pouť do Jeruzalémského chrámu v době Velikonoc. Množství poutníků, kteří putovali i s dětmi, aby alespoň jednou do roka navštívili Jeruzalémský chrám. To putování je i takové setkání na cestě, kdy putují známí a příbuzní, kdy všichni jdou jedním směrem za jedním cílem. Není nutné se držet za ruce, neustále se kontrolovat, jestli jsme všichni pohromadě. Je to jako když máte nějaký společný výlet, chvilku jdete vpředu, pak vzadu, možná si hlídáte, kdo jde ještě za vámi, ale člověk u toho ani moc nemusí přemýšlet jestli jde dobře, protože jde podle těch ostatních a tak nějak předpokládáte, že jste všichni a jdete tím správným směrem.
To že taková pouť není jednodenní turistika poznáváme hned záhy – na zpáteční cestě, Ježíšovi rodiče … čteme, protože se domnívali, že je jejich Ježíš někde mezi příbuznými a známými, ušli v klidu den cesty, ale pak Ježíše přeci jen začali hledat. Možná si řeknete, no to brzy... ale celkem se dá domyslet, že po celém dnu putování nastává večer, společné jídlo a odpočinek. To že shánějí navečer Ježíše je pochopitelné, chtějí být v noci společně jako rodina pohromadě. Když ho mezi svými známými a příbuznými nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě … po třech dnech jej nalezli v chrámě…
Až po třech dnech – takže den cesty se vraceli zpět, pravděpodobně se všech ptali a pak ještě další dva dny v Jeruzalémě. No to není žádná sranda. Tři dny hledat dítě … to vás napadne hned cokoliv, nepřeberné množství co všechno se mohlo stát, ale jediné co vás nenapadne hned, kde přesně hledat.
Nakonec rodiče Ježíše naleznou v chrámě, jak tam mezi učiteli naslouchá a dává jim otázky...čteme navíc, že všichni, kteří ho slyšeli, se divili rozumnosti jeho odpovědi... jak se to tady zvláštně střetává nebo spíš ne? Ježíš se přece vůbec necítí být ztracen, nepociťuje žádnou úzkost z toho, že už mu všichni odputovali domů. Patrně to ještě ani nezaregistroval, ba naopak cítí se být nalezen v tom, co jej teď zajímá a naplňuje. Čas jakoby se pro něj zastavil. A není to ani zdaleka tak, jak bychom to očekávali - oboustranné vzájemné hledání, vřelé objetí při shledání, úleva. Do toho zvláštního rozpoložení zaznívá výčitka matky: „Synu, co jsi nám to udělal? Podívej, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ a místo nějaké omluvy či výmluvy, zaznívá Ježíšova odpověď jak z jiného světa: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ …. Ale oni jeho slovu nerozuměli.
Jak to na vás působí? Když se vžiji do té matky, tak mám pocit, že jsem právě přišla o syna, že mu nerozumím, že jej právě ztrácím asi nadobro. Ale tak to není, čteme, že se Ježíš se svými rodiči poslušně vrací domů do Nazareta a dál je poslouchá a slyšíme o něm až v souvislosti se křtem v dospělosti. Ale jeho matka tuto epizodu dál ve svém srdci uchovávala, to znamená, že na to nezapomněla. Ano, matka tohle nezapomene, to se do vás vepíše.
A Ježíš? Ten se nám tu připomíná, jako ten, který nám ukazuje, že ví kam patří, kam také bude jednou vědomě směřovat, který zná své poslání. Už to také není malý chlapec, ale v starém Izraeli byl věk dvanáctiletého hocha brán jako jistá hranice dospělosti. Ve dvanácti letech už to byla pro hocha dokonce povinnost navštívit Jeruzalémský chrám.
Bratři a sestry, přiblížili jsme si ten jediný příběh z Ježíšova dětství a teď přemýšlejme, co nám vlastně dnes (křesťanovi 21 století) chce říct. Může v nás vzbudit několik otázek.
Kde je tvoje dítě? Ptáme se někdy, kde se nám ztratily ty naše vlastní děti? Kde se ztratily ze sboru? Kdy se to stalo, že jsme jim přestali rozumět. Vždyť jsme je sem přinesli, nechali jsme je pokřtít, možná i konfirmovat, tak jaktože tu dnes nejsou s námi? Kde je tvoje dítě? Kde se ti ztratilo?
A co mých dvanáct let? Číslo dvanáct je do jisté míry biblicky symbolické, číslo plnosti, stejně jako tři dny – tři dny od smrti do vzkříšení, třetí den se ukazuje pravdu. Třetí den je Ježíš nalezen. Třetí den se přiznává Syn k Otci a Otec k Synovi. Ale někdy v tomto věku dvanácti let nastává i to, že přestávám poslouchat své rodiče. Už jim všechno nezbaštím, co mi nakukají. Pohádky jo, ale už jim nevěřím. Přibližně tady v tom věku se rozhoduji pro víru vědomě ano či ne, také stvrzuji vědomě svůj křest konfirmací, con-firmatio - upevnění. Tady každý rodič ví, že co pokazil, už tak snadno nezachrání, tady už nastupují také jiné autority. I když nutno dodat, že dřív byli tito chlapci ve dvanácti letech podstatně vyspělejší než dnes. My to máme ještě takové mamánky a děláme si to sami. Autorita otce v posledním století naprosto selhala a chlapečci ve skutečné muže někdy ani nevyrostou. Patriarchát ale v Orientě platí dodnes.
Další otázkou může být – Kde se ti ztratil Ježíš? Kdy se konkrétně tobě ve tvém životě ztratil Ježíš? Ztratil se ti před dospělostí? A ztratil se vůbec někdy? Jestli ano, hledáš ho ještě a nebo už jste se setkali? Nalézáš jej tady v chrámě? To jsou otázky, které jaksi evokují, že Ježíše nelze vlastnit, nelze jej mít doma zavřeného. Člověk jej musí začít na své životní pouti hledat, jestli se s ním chce setkat. Hledat Ježíše jako celoživotní úsilí, cesta. Směr cesty hledání – je obrátit se na své cestě domů, zpět k chrámu – doma jej totiž nenajdu. Hledat Ježíše jako rodič, který hledá své milované dítě – to je přece úplně jiné hledání. Za tím je přece ta úzkost, co budu dělat, když jej nenajdu. Můj život bude pak naprosto prázdný.
Další teologický aspekt či otázka může být ta otázka Ježíšova - Jak to, že jste mě hledali? Což nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Takže nalézt Ježíše mimo křesťanskou víru se asi nepodaří. A my máme v této větě dokonce návod, kde jej lze najít. Bude tam, kde jde o věc jeho Otce. A to je tam, kde jde o život, respektive jeho záchranu, spásu – to je ta jediná a správná cesta.
Modlitba: Pane Ježíši to ne ty, ale my se někdy cítíme ztraceni v tomto světě, neorientováni... nevíme, kde tě hledat... nevíme, jak k tobě volat... nevíme, jak ti naslouchat... nevíme, jestli se dokážeme na tebe spolehnout. Prosíme, abys tuto nedůvěru a nejistotu v nás posílil tím, že se nám dáš zřetelněji nalézt. Amen.
Přímluvná modlitba: Pane slyš naše přímluvy. Jsme všichni jako poutníci na cestě za tebou, ale někdy se nám z našich cest vytrácí ten správný směr a cíl. Prosíme, abys nás vedl jako jednotlivce, abychom se ti na té naší životní pouti neztráceli. Prosíme za naše děti, které jsme nedokázali za tebou přivést a nebo se o ně bojíme, aby nesešly z cesty, protože sami máme o svém vedení pochybnosti. Prosíme, abychom nebyli bloudícími poutníky na cestě životem. Prosíme, abys nás vedl jako sbor, kterého jsme součástí. Prosíme, aby naše sborová cesta v tomto místě nezanikla, nevymizela. Prosíme za to, abys byl vždy naší základní směrovkou a ukazatelem, když se ocitneme na křižovatce a nebudeme vědět, jak dál jako sbor směřovat. Prosíme tě, abys nás vedl jako církev, která má být ukazatelem pro všechny bloudící. Dej ať si toto prioritní poslání stále uvědomujeme i jako církev nezávislá na státní pomoci. Prosíme tě za všechny zbloudilé a sešlé ze svých cest, prosíme za všechny, kteří se ocitají na pokraji života a svých vlastních sil, aby ses ukázal jako řešení, východisko, cesta. Prosíme za trpící duševně i tělesně, abys byl uzdravující silou, cestou z beznaděje k naději. Prosíme za všechny ztracené děti, aby našly cestu ke svým rodičům a rodiče, aby opět nalezli cestu ke svým dětem. Amen.
Slovo poslání: Řekne mu Tomáš – Pane, nevíme kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu? „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“ „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která vám říkám, neříkám sám od sebe. To Otec, který ve mně přebývá, on působí ty skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně, už jen kvůli těm skutkům věřte.
Jan 14,5-11