Výročí - 90 let Solárna opět kostelem
Římanům 1,16-17: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. 17 Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: 'Spravedlivý z víry bude živ.'
Bratři a sestry, část tohoto slova bylo kdysi z nějakého důvodu vybráno na průčelí vašeho kostela, jehož výročí otevření si těmito bohoslužbami připomínáme. Takto vyvěšeno to na první pohled říká, že s touto budovou mají co činit ti, kdo se nestydí za evangelium. Více to nesděluje. Kdo tady žijeme, v duši si to také myslíme, že se nestydíme. Říkáme, že každý o našem evangelictví ví! Když sem přijdeme, a když třeba zpěv zní obzvlášť dobře, v takových chvílích je sebevědomí víry silnější než jindy – jsme odhodlaní: ‚nestydíme se a nebudeme se stydět! Nestydíme se za nic, co souvisí s vírou v Boha!‘ Podobně je to s námi duchovními, s kazateli. Plamenná kázání za zdí střídá krotké mlčení a pokyvování i vůči všelijakým moderním nesmyslům a pověrectví, jak se to všude kolem rozmáhá. Leccos zmizí, víra slábne a i když se možná nestydíme, leccos zamlčujeme a přizpůsobujeme tomu, abychom se trochu ještě do té společnosti vešli.
Naštěstí souvislost tohoto oddílu není tak jednoznačně osobní, jak to zní. Apoštol Pavel psal křesťanům, které neznal a neviděl. Jenom několikrát napsal, že by se i do světoměsta Říma rád podíval a poznal se s těmi, kdo tam vyznávají Krista a následují jej. Ve 14. verši této kapitoly napsal: Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Proto by rád dorazil až do Říma, aby i tam zvěstoval evangelium. I tam se ho týká stejná povinnost. Bez ohledu na vzdělané či nevzdělané, bohaté či chudé, muže nebo ženy, velkoměsto nebo maloměsto. Od chvíle, co zná evangelium, ví, že se týká všech. Když všech, pak proto, aby lidem pomohlo. Přesněji: aby je zachránilo. Týká se to jak Židů, tak Řeků, Říma i Atén. I tam evangelium patří, není nedostačující. Krásy světa , dnes ani všemožných technologií, nemohou vyvolat byť jen úvahu, že se vztahujeme k něčemu staromódnímu, čehož doba už prošla. Apoštolovo nestydím se je to výchozí pozicí k popsání, co je evangelium. Je to přípravná půda k tomu, aby popsal evangelium.
Evangelium není to, co kážu, ani to, co si vy z toho odnesete. Evangelium je jedno; kázání a vaše svědectví na ulici jsou pouze v nejlepším slova smyslu paprsky, nikoliv slunce samo. To je třeba vědět. Případným Pavlovým studem, nebo naší rozpačitostí a bázlivosti (což je náš letitý problém), se nic na evangeliu nemění. Evangelium netrpí tím, jací jsme a co jsme zač. Stejně jako Bůh neutrpí tím, že jsme hříšníci, že jsme soustředění na úplně podružné věci, zatímco podstatné snadno opomíjíme. Bůh o nic nepřijde, když my začneme se sliby víry smlouvat. Ale Bůh je Bůh. A evangelium je jeho moc. Která je a staví pod hodnotící úhel svět, jeho moudra, názory a životní programy. Evangelium je moc Boží s výrazně globálním a věčným dosahem. Je pro všechny, je pro každého.
To naše lidské nemá přímý dopad na evangelium jako moc Boží. Lidský vklad je nanejvýš spouštěčem účinku evangelia. Tím startérem, přes který moc Boží začíná zachraňovat, je víra. Člověk musí věřit v Boha, aby od něho přijal jeho vysvobozující, zachraňující, moc. Takhle jednoznačně a svobodně jako Pavel mluvit neumíme, to je náš současný průšvih. Protože, kdo se nemá za co stydět, je jednak ten, kdo má čisté svědomí, ale také ten, kdo má jistotu. Apoštol Pavel zřetelně a kladně sděluje, že jistota víry není jistotou vzešlou z lidského nadání, sociálního zakotvení a postavení, nebo z rasové či náboženské nadřazenosti. Jistota víry stojí na tom, že Bůh je poznáván jako základ existence, kterým je pozvání k plnosti. Pozvání domů, do bezpečí! Je to pozvání k tomu, aby se život člověku zdařil. Aby to byl život úspěšný! Vím, že úspěšnosti života se dá rozumět různě, může to i zavádět, ale rozumějme tomu v souvislosti jednoznačného myšlení Pavlova. Bůh dává život, chrání život a podporuje jej. Dal to najevo i tím, že známky života jsou kolem nás daleko patrnější než známky zániku, zvlášť jarní období to nabízí, kamkoliv se podíváte. Bůh je život a uvěřit v něho znamená vstoupit do stejných stop. A vidět to naprosto osobně: věřím v Boha, v jeho záchrannou moc proto, že věřím v rozvinutí a naplnění svého života! To nabízí moc Boží. Tou je evangelium. A já jsem evangelík nikoliv proto, abych tesknil po tom, co nemám, nebo abych se pouze styděl za to, co je v mém životě špatně, nýbrž proto, že věřím v Boží moc, která je předivná a nevysvětlitelná a je silnější než smrt a zánik. Proto je evangelická víra nejen soustředěná na to, co je, ale opřená i o to, co je zaslíbeno. V daleko delším horizontu než jaký máme díky své mysli a zraku.
Takto namířené evangelium, taková moc Boží pro všechny je také svědectvím o spravedlnosti. Nespravedlnost, kterou dennodenně prožíváme, existuje proto, že existuje nerovnost. Nerovnost v rovině myšlení, v náskoku, které záměrně nebo neuvědoměle, tvoříme a udržujeme jeden vůči druhým. Nerovnost je rovněž v nastavení každého lidského života, které neovlivníme, moc dobře víme o vlivu dědičnosti, genové výbavy apod. Stvoření je rozmanité a opravdu pestré. Vládnout takovému pestrému uskupení není snadné a většinou ten, kdo se hlásí o jistý druh vlády a správy věcí společných, netuší, co jej čeká. Vládnout ve světě nerovnosti je obtížné.
Ale vládnout v prostředí, kde je prioritní rovnost před Bohem a jeho mocí, která každému nabízí stejně, to je smysluplná cesta vytváření dobrého společenství důvěry a lásky. Dodnes, navzdory sekularizaci, vidíte značné rozdíly mezi jednotlivými společnostmi. Ty, které kontinuálně náboženskou víru považují za naprosto samozřejmou součást života, jsou více imunní proti různým prohřeškům, než ty společnosti, které náboženskou víru povzneseně považují za překonanou. Mezi takové patříme i my. Také proto se v zásadě považujeme za společnost nespravedlivou, která ani spravedlnost neumí prosazovat, natož chránit.
Evangelium, o kterém mluví apoštol Pavel a o kterém ani na okamžik neuvažoval jako o něčem, zač by se musel stydět i ve městě měst, to je něco, s čím míří do světa a k člověku Bůh. Zásadou jeho přicházení je tvořivé působení na člověka a jeho vedení života. To platí. Je to nezrušitelné a garantované. Kdo věří, tuto souvislost vidí a žije ve stínu toho, co Bůh chce a kým Bůh je. Takový věřící je zpodobením Božího působení, Boží existence. Z evangelia žije a v evangelium, moc Boží, věří tak, že se jím nechává s radostí formovat. Evangelium ovšem nikdy vlastnit nikdo z nás nebude. To nás přesahuje stejně jako přesahuje náš svět. Člověk nanejvýš ve všech peripetiích pozemského života evangelium, moc Boží, potvrzuje. Sám sebou, svým životem, svědectvím o tom, co člověku dotyk evangelia dává.
Evangelium je moc Boží. Stále míří k člověku, k nám, vám, členům tohoto sboru, této církve. Dáme-li mu prostor – protože mu v tom můžeme zabránit, budeme-li chtít – učiní i z těch nejslabších a nejšpinavějších z nás bohy a bohyně, oslnivé, zářící, nesmrtelné bytosti, skrz naskrz prodchnuté takovou energií, radostí, moudrostí a láskou, jakou si nedokážeme představit, učiní nás jasným zrcadlem, ve kterém se bude zpět k Bohu bez poskvrnky odrážet (třebaže v menším měřítku) jeho vlastní nezměrná moc, radost a dobrota. Bude to proces dlouhý a místy velmi bolestný, ale právě k tomu směřujeme. Nic méně! Za takovou perspektivu života se stydět jednoduše nedá. Jen se radovat, že existuje tak široké dílo spravedlnosti. Bez Boha zjeveného v Ježíši Kristu však zůstane svět ochuzen. Tady je naše veliká úloha. Myslet si, že evangelium znamená málo, je myšlení poraženecké. Je to myšlení, které počítá s tím, že svět se svou mocí je víc. Ale apoštol to viděl úplně obráceně. Svět bez moci evangelia je ztracen. Ale stejně tak je ztracen, když nebudou ti, kdo v moc Boží, evangelium, pevně věří a radují se z toho.
Amen
Poslání: Kol 1,3-6
Požehnání: Nu 6,24-26
Bože, smiluj se nad námi a požehnej nám, zasvěť obličej svůj nad námi. Aby poznali na zemi cestu tvou, mezi všemi národy spasení tvé. Ž 67,2n