Vyhlížím duhu
Vyhlížím duhu
Genesis 9,8-17
Nevím, jestli je více v poslední době vrtkavá sama doba nebo počasí. Obojí se zdá být jaksi nestálé, jaksi stále se měnící – procházíme stále ještě lokální epidemií, ale i lokálním deštivým počasím. Máme za sebou období, kdy jsme museli být schovaní, jak před deštěm, tak i před nákazou – doma zavření, že se ani do kostela nedalo přijít - a vyhlíželi jsme obrazně řečeno DUHU, vyhlíželi jsme naději, lepší časy, změnu k lepšímu, modlili jsme se ….
A sotva nám trochu otrnulo je tu červen, který je najednou nějak moc uplakaný. Nejdřív bylo vody málo, teď už je jí zase moc. Nejdříve se modlíme ať prší, ať máme čím zalévat a splachovat. A teď zase, ať už neprší, protože vody je najednou moc. Někde jsou záplavy, zničené domy a silnice, někdo už i velké vodě podlehl. To, co se běžně děje čas od času na jiných koncích zeměkoule se najednou děje teď a tady. Opět toužebně vyhlížíme DUHU – tedy jakési prastaré znamení, ujištění, že přesto všechno to má Pán Bůh jaksi pod kontrolou. Jak počasí, tak i situaci kolem nákazy.
Vyhlížíme DUHU, naději, lepší dny…. Stejně tak se to děje na osobním rovině, něco nás sejme, povalí, ne-li nalomí a my jsme jak za deště. Máme mnoho uplakaných dní, máme třeba mnoho bolesti, máme toho celé moře, že ani nevidíme konce. Jsme uzavření sami v sobě, ve svém zoufalství, ve svém smutku a zmatku, ve své samotě, ve svém domě. Ve svých myšlenkách, ve své bolesti, zranění....
Každý to známe – potopa má mnoho podob. Od vnějších vlivů až po to ty niterné, kdy jsme něčím zavalení, doslova zatopení a toužíme vidět kousek světla. Nějaké znamení, že bude zase líp. Že ta potopa prostě jednou přejde, že ustoupí. Že sice pustošila a mnohé vzala, ale toužíme mít zase pevnou půdu pod nohama a vidět prosluněné dny.
No ale víte jak to je, jsme takové nestálé stvoření, jak je něčeho moc, tak remcáme. Když je sucho – nelíbí se nám to, když je dlouho mokro, tak taky ne. Když je zima, je to špatně, když žádná zima není, tak je to vlastně taky špatně. Jsme nestálí jako to počasí a dost často nespokojení. Když něco, byť třeba i hezkého trvá příliš dlouho, už se nám to nelíbí – začneme třeba popichovat, dělat dusno, mrčet... Příliš dlouho jasná obloha bez mráčků, jakoby najednou začala být nudná. Někdy se nám takto zajídají pěkné harmonické vztahy třeba v rodině nebo na pracovišti. Někdy takto pokoušíme i svoje zdraví a dalo by se jistě pokračovat na více rovinách.
Někdy si říkám, že ty špatné dny na nás přicházejí právě proto, abychom více vnímali to, když je vlastně hezky a dobře. Když je člověk třeba nemocný a uzdraví se, daleko více si pak toho zdraví i váží. Ale když člověk nepozná nemoc, tak ani nezná hodnotu zdraví. A tak je to v životě skoro se vším…
Noe a jeho koráb. Noe a potopa – nebyl to jen okamžik, jeden špatný den mezi mnoha krásnými, nějaká přeháňka, depka, co přejde – ta potopa byla dlouhodobá záležitost. Noe a jeho rodina byla dlouho sevřená vodami, než to všechno opadlo a mohli vyjít ven.
My se taky někdy utápíme, nemáme třeba dlouho pevnou půdu pod nohama – jsme po nějaké těžké životní události, něco překonáváme, jsme uzavření sami v sobě a vyjít ven nebývá snadné. Někdy jsme v tom sami a někdy i se svými blízkými. Některé životní zvraty trvají totiž dlouho. A přesto se dá říct, že je Noe přes tu potopu nějak zázračně nesen, kymácí to s ním ze všech stran, voda ze všech stran se na něj valí, ale nepotopí jej to. Jak je to možné?
Jeho koráb, jeho loď je totiž dobře postavena. Nabízí se otázka, co nese nás, když přijde potopa, životní zkouška? Jak odoláváme? Jak máme vystavěné své lodě? Jak jsou pevná ta naše pomyslná plavidla, ve kterých se ukrýváme, než se to všechno přežene. Noe byl shledán spravedlivým a svůj koráb stavěl na popud od Hospodina, když ještě žádná potopa nebyla. Vše stavěl na důvěře v Hospodina. Myslet si, že nic nepřijde, žádná pohroma, to je přece bláhové. Něco jistě přijde, přijde třeba konec - můj, tvůj, náš, váš. Jak se na to připravit? Mohu přece jako Noe, začít stavět koráb důvěry v Hospodina, který má moc mě přes to přenést a zachránit. Je totiž dobré se na některé věci připravit dopředu.
Ostatní se Noemu vysmívali…. Na co to stavíš Noe? vždyť neprší, je jasné nebe bez mráčků – v lidských očích byl pro smích ten Noe. Důvěřoval Hospodinu, že to, co dělá, nějaký smysl jednou mít bude. Dnes se dost lidí spoléhá samo na sebe, podívají se nahoru ti jasnovidci, vidí nebe bez mráčků a jsou v klidu, z toho pršet přece nebude. Věřit si, věřit sám sobě - na tom je dnes postavený kdejaký osobnostní růst. Naopak důvěřovat Bohu, to je dnes mnohdy druhým pro smích, to je slabost. Noe začal stavět koráb, ale lidsky to nedávalo smysl. Jak ale chceme důvěřovat Hospodinu, že nás přes všechny potopy a životní katastrofy přenese, když už teď třeba chybí důvěra? Když mnohdy jen tak sedíme a nestavíme, vždyť máme ještě čas.
Jak se staví koráb? V Bibli je to popsané dost pečlivě, přemýšlím proč. Je tam popisována hlavně ta gigantická velikost, protože tam nebude Noe sám. Bůh myslel totiž i na jeho blízké. Budou tam tedy jeho nejbližší a také zvířata. Bude tam ukrytá jeho rodina – ta velká důvěra v Hospodina totiž uchová mnohé, a ještě mnohem víc. To je pro mě asi dost cenná informace. Důvěra v Hospodina zachraňuje, nebo i ovlivňuje blízké. Často tady sedíme v té velké lodi kostela sami, zbytek rodiny necháváme doma. Naše důvěra v Hospodina na ně asi moc velký vliv nemá. Co s tím? No, máme ještě čas o tom minimálně přemýšlet, kde se v našich konstrukcích stala chyba. Ještě je snad čas to předělat – neříkám, že to nestojí úsilí, jen podívejte kolik je práce tady na kostele – chceme opravovat a přistavovat a zadarmo to taky není.
Bůh uzavírá po potopě smlouvu s člověkem i se vším stvořením, že už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy, že už nedojde k potopě, která by zahladila zemi - znamením se stává DUHA. Bůh se zavazuje smlouvou, kterou nehodlá porušit.
DUHA jako znamení - vždycky, když vidím na obloze duhu, ten zvláštní útvar světla, tak na druhé straně ještě prší nebo je těsně po dešti. Není to pokaždé vidět, protože dobře víte, že u toho musí svítit i slunce. Já nevím jak vy, ale já si vždycky na tu smlouvu vzpomenu, když se duha někde objeví. A tak nějak mám větší jistotu, že po dešti zase vysvitne sluníčko, že bude zase dobře.
DUHA – optimistické znamení světla na obloze – položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy. Bůh se zavazuje, že se bude rozpomínat… kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu…
Bůh nám nevyvrací, že nějaké ta oblaka už nepřijdou….přijdou a budou, bude z nich pršet a lít, a někde budou zase i lokální záplavy, to ano. Přijdou sem tam zase špatné a uplakané dny, možná i měsíce, a to na každého z nás… jinde bude hezky, ale u nás bude třeba liják. Bude smutno a zamračeno. Co s tím naděláme? Teď už víme, že to není ještě konec světa. Víme, že se přes to musíme nějak nechat přenést, protože máme naději, že tam někde nad oblakem je přece DUHA. To barevné a jasné znamení, které nám připomíná Boží zaslíbení, že Bůh nevyhlazuje a nezatracuje, ale rozpomíná se na svá zaslíbení a zachraňuje.
Modlitba: Pane Bože, děkujeme za déšť i vodu a děkujeme, že se máme kam ukrýt. Že máme každý svůj koráb víry a důvěry v tebe a děkujeme, že máme i sebe navzájem, že máme toto místo, kde se schováme všichni. Amen.
Přímluvná modlitba: Milostivý Bože, modlíme se za všechny, které postihla nákaza, modlíme se, aby se uzdravili. Modlíme se za všechny, kterým ublížila voda, někoho připravila o střechu nad hlavou, někoho i o život. Myslíme na všechny ty, kteří s tímto živlem svádí právě teď boj. A myslíme na všechny ty naše lokální a osobní záplavy, povodně a katastrofy, které nás v životě potkaly. Dej nám Pane dostatek síly a důvěry, abychom se přes to mohli s vírou přenést. Prosíme za všechny nemocné a všelijak zápasící, aby měli dobrou naději, aby směli zahlédnout tvou DUHU zaslíbení. A prosíme Pane, za všechny ty naše malé lodičky víry, abychom z nich dokázali vystavět velké lodě, koráby, abychom tam v čas nepříznivý mohli schovat všechny, na kterých nám záleží a máme je rádi.
V důvěře ve tvého Syna Ježíš Krista, který sestoupil na naši loď, tě společně prosíme modlitbou, kterou on sám nás naučil. Otče náš… Amen