Vaše tělo je chrámem Ducha Svatého
Vaše tělo je chrámem Ducha Svatého
Vaše tělo je chrámem Ducha svatého – jak tomu máme dnes a tady rozumět?
Máme přemýšlet o spoutanosti těla a duchovním zázemí. V církvi se zaměřujeme spíše na ducha – mluvíme o víře v Boha. O našem duchovním prožívání. Ne tak už tolik o těle. Tělo jakoby v tom všem už nehrálo téměř žádnou roli. Ale je to tak skutečně? Spíše říkáme v souladu s Malým princem, že co je důležité je očím neviditelné. A už vůbec neoslavujeme fyzickou krásu či dokonalost. Ale určitě se nevyhýbáme tématu zdraví. Zdraví je také jedno z nejčastějších témat naší společnosti. Zdraví se přece týká převážně našeho těla, i když se říká, že všechny nemoci těla jsou psychosomatické, tzn. zasahují i našeho ducha – Neustále vedeme hovory o tom, co nás bolí, trápí... neduhy těla zná každý, zvláště teď v zimě. Řešíme jak správně sportovat, zdravě jíst. A děláme to proč? Abychom přece byli zdraví. - I na otázku - jak se máš? Často odpovídáme svým zdravotním rozpoložením. - Ale to víš, nedávno jsem měla takové nachlazení - „rýmečku.“ Docela mě to skolilo. - V týdnu jsem měla také narozeniny – tak hodně lidí mi přálo hlavně to zdravíčko. Co jiného přát, vždyť to přece i říkáme - ve zdravém těle zdravý duch. Pečovat o sebe není hřích. Nepodceňujme tedy příliš naše těla. Je to schrána pro něco, co do nás vkládá Bůh.
Starozákonní text nás přivádí až před hořící keř. Bůh vidí lidské utrpení, vidí otroctví – a vidí i dnes moderní otroctví hříchu. Ještěže nezažíváme takové věci jako Izraelci v Egyptě, v tomto je starozákonní doba za námi. Proč to tedy čteme? Protože některá otroctví si vytváříme stále a dokola sami a proto je i to Boží slovo ve Starém zákoně stále aktuální.
Někteří jsou například otroci právě a jen svého těla. Prahnou po dokonalosti. Tělo se stalo jejich modlou, jejich bohem. Ze všech medií na nás křičí jakási pomyslná ženská krása a dokonalost. Všichni jakoby museli být neustále mladí a krásní, vypadat šťastně. Mnohý křesťan naštěstí tomuto pokušení otroctví vlastního těla zdárně odolává. Ale zase nutno říct, někdy se až zbytečně zanedbává. Jestliže má i naše tělo být chrámem pro Ducha svatého, proč někdy to tělo vypadá jak troska, jak rozvalina? Já si chrám předstuvuju vznešeně a krásně. Cítíme se tak? Někdy se člověk sám moc necítí dobře, má mindráky, je zakomplexovaný, je sám se sebou nespokojený, dokonce se bojí si to i přiznat a nebo naopak tomu nepřikládá žádnou důležitost. Je někdy ale i líný něco změnit. To je i můj případ, zatím těžím ze svého mladí, ale jestli se nezačnu více hýbat, pak se nemůžu divit, že mě třeba ta záda budou bolet víc a víc. Co zbude pak z toho pomysleného chrámu? - asi jen zoufalé modlitby typu - Pane Bože ať mě ta záda už nebolí? Chci tím jen říct, že něco pro ten svůj chrám udělat můžeme a není to špatně.
Jiní jsou zase otroci svého břicha – doslova neví, co by sežrali. Neumí se krotit. V čem je toto nebezpečí pro křesťana? V tom, že pravidelný půst přestal být součástí modlitby. Neumíme si moc odříkat, máme se totiž docela dobře. A když se o to v dobré víře pokoušíme, tak je to právě naše tělo, které kolabuje. Stačí, když se dva dny postím, tak mě z toho hned bolí hlava, pak už jen myslím na jídlo a v duchu teprve obdivuju Pána Ježíše, jak to na té poušti čtyřicet dnů vydržel. To odříkání má ale něco do sebe, člověk se tím trénuje odolávat pokušení a hříchu. Nezapomeňte, že se také blíží postní doba, i to může být výzva, jak být pevnějším a odolnějším chrámem pro Ducha Božího.
A někteří jsou také otroci svého vlastního ducha, který jim neustále něco šeptá. Už i žalmista to vyznává, když říká: Bloud si v srdci říká – Bůh tu není. Ta svázanost psychická (psyché je duše, tedy svázanost duševní) se projevuje různě. A s tímto typem otroctví křesťan také neustále bojuje. Vždyť spousta lidí má dnes v dnešní pomyslné svobodě docela velké psychické problémy. Před třiceti lety by nikdo nečekal, že obor psychologie a psychiatrie bude tak prosperovat, že bude tak žádaný a potřebný. Deprese už není jen synonymum pro špatnou náladu, ale diagnóza, kterou je potřeba správně léčit, jinak to může člověka dohnat až k sebevraždě – tedy destrukci chrámu.
Spoutanost, která souvisí s tělem je i smilstvo, které odsuzuje Bible. My si pod tím představujeme hlavně ožehavé téma cizoložství – to když si někdo zkrátka odskočí na cizí lože. Bůh nás před tím varuje, protože tím nenávrátně poškozujeme své vlastní vztahy a především vztah s Bohem. Takové tělo už přeci nemůže být vznešené a krásné. - Ale smilstvo, to je i takový náboženský synkretismus, kdy někde v hloubi toužím jednat jako křesťan, ale motám všechna náboženství a směry dohromady. To je smilstvo, které Boha uráží a ponižuje. Když se modlíme k Bohu Bible, ale přesto ještě spoléháme na něco jiného – třeba medituju s jogínama. Zkrátka děláme praktiky, které už nemají s naším Bohem tolik společného. Bůh je ale žárlivě milující.
Víte, že naše dnešní společnost se potýká také ještě s mnoha dalšími a dalšími otrockými spoutanostmi, které ovlivňují už i naše děti. Ať už je to závislost drogová, alkoholická, sexuální, tak je to i závislost tvářící se velmi nevinně až nepostradatelně a to závislost na moderních technologiích. - Schválně, kolik z vás dokázalo dnes vypnout mobil? Nezkontrolovat jej během bohoslužeb. Co kdyby někdo, náhodou, zrovna teď něco potřeboval? Taky znám ten pocit, když jej zapomenu doma, jak jsem nesvá, jak mi to vadí, jak dělám všechno proto, abych byla zase dostupná. Není to taky nějaká forma otroctví? A co teprve děti? Naše otroctví je už i jejich otroctvím. Vždyť jsme jim ty věci sami nakoupili a pak nám vadí, že to nedají z ruky pryč, že to nezvednou, když je chceme zkontrolovat a podobně.
Vidíte, že situace Izraelců v egyptském otroctví se nás jakoby zdánlivě vůbec netýká – nám nevládne pohanský Egypt, my máme přece tu svoji svobodu. Přesto Bůh našich předků jako by mluvil i dnes k nám naprosto stejně – viděl jsem, slyšel jsem, znám, sestoupil jsem, abych vysvobodil. Není to najednou slovo i pro nás, do našich neviditelných otroctví? A ono to pokračuje – nuže pojď, pošlu tě, vyvedeš můj lid – říká Ten, který jsem Mojžíšovi u hořícího keře. To SZ poselství dané Mojžíšovi se naplňuje i v NZ a to v Kristu – Kristus přeci přichází do našeho vnitřního otroctví jako spása, jako zachránce.
Nezbývá než Vás povzbudit, proto nejen svým duchem, ale i svým tělem oslavujte Boha a Bůh bude ve vás přebývat. Ostatně tak to už říkal Korintským ap. Pavel:
1 Korintským 6:19 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.
Modlitba: Pane, chceme Tě oslavovat i svým tělem a vyznáváme, že to moc neumíme. Často si na tělo naříkáme a stěžujeme - dej nám sílu to změnit. Amen.