Třetí neděle postní - O rozhodnutí k následováni a o následování
O rozhodnutí k následováni a o následování
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil." Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce." Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." evangelium podle Lukáše - L 9,57-62
"Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ L 9,23
K třetí postní neděli se liturgicky vztahuje tento text z Lukášova evangelia – o rozhodnutí k následování. Ke každému následování předchází rozhodnutí. I když je člověk věřící, říká to o sobě, ještě to neznamená, že se pro Boží věci vědomě a zodpovědně rozhodnul. Víra by se ale měla projevovat v lidském životě aktivně.
Být aktivní ve víře není vůbec snadná věc. Při následování Ježíše se můžeme setkat se třemi typy tohoto rozhodování k následování:
První je takové to nadšenecké. Člověk víry se k Ježíši sám aktivně přihlásí a vyzná – budu tě Ježíši následovat, kamkoli půjdeš. To je pěkné, aktivita se cení. Je to ostatně ta první možnost ze tří, se kterou se v evangeliu setkáváme. Člověk uvěří Ježíši a chce jej následovat. Je to taková ta počáteční euforie víry – život s Bohem, to je Haleluja. Kamkoli půjdeš Ježíši, půjdu i já. Všechno se zdá být na začátku snadné. Před tím jsem žil tak a tak, ale od teď to už bude jen s Ježíšem. Vypadá to, že ten nový život, který teď povedu bude úžasný, zkrátka nebe bez mráčků. – Ovšem Ježíš na tady tu vřelou aktivitu říká své ALE – člověče není to tak snadné, jak se ti to jeví, to tvé následování. A vysvětluje to na zvířatech – Lišky i ptáci mají svá doupata a hnízda, mají svůj domov – možná lítají někde po světě, ale vždy se někde na noc vrátí. Ale Syn člověka je na cestě – nemá kde by hlavu složil. Zkrátka člověče - při následování se nevracíš vždy na stejné místo, ale putuješ, někam směřuješ. Ve víře se vyvíjíš. - Ježíš je na cestě ke kříži. Budeš ho až tam následovat? My už navíc víme, že žádný z učedníků ke kříži s Ježíšem nedošel. Následování Ježíše až do konce nebyla žádná procházka růžovým sadem. Učedníci se kříže zalekli a utekli. Schovali se a byli bezradní, dokud se jim Ježíš znovu neukázal. - Ovšem dobrá zpráva je, že následování Ježíše není bez Ježíše (to platí pro ty, co věří ve vzkříšení).
Druhý případ rozhodnutí k následování už tak aktivní ze strany člověka není – dokonce Ježíš sám vybízí k následování. Oslovuje člověka víry, aby šel za ním. Říká – následuj mne! Ale tady to na té lidské straně trochu drhne. Nejdřív musím udělat to a to, obstarat rodiče, pochovat je... Je to taková ta známá výmluva, teď ne, ale až budu starý a v důchodu – bude čas i na tebe Bože. Jsou to takoví ti pokřtěni, ale zapomněli se někde doma. Mám rodinu, děti, práci, starosti, málo času – ale až jednou Ježíši bude více času, rodiče tady nebudou, děti odrostou, budu o tom přemýšlet. Je to ten příklad odkládání následování - až budu na konci životní cesty a všechno obstarám, tak potom. - Ježíšova odpověď je nám v tomto případě téměř až nesrozumitelná a přitom naléhavá – Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. - Řekneme si, copak může mrtvý pochovávat své mrtvé? - Ano, může! Bez Krista jsou totiž už teď všichni ti vymlouvači mrtví. Nechtějí následovat Ježíše teď, nebudou ani potom. - Ale ty člověče, který ještě slyšíš, jdi a všude zvěstuj království Boží. Neodkládej své následování na později. Následování nelze odložit!
Třetí případ víry – aktivita je opět na straně člověka, je to ale už bez nadšení – budu tě Ježíši následovat, máto ovšem háček, má to své ALE, chci se rozloučit se svou rodinou. Chci mít ještě čas rozloučit se s tím, co mě obklopuje, co mám rád. Zkrátka potřebuji ještě čas, než tě budu Ježíši následovat. Chci mít taková ta zadní vrátka – vrátit se do toho svého doupěte, hnízda. Tam odkud vycházím se chci ještě vrátit, udělat rozlučku s dosavadním životem. Ještě než ho radikálně změním, chci se k němu na chvíli vrátit, ale určitě přijdu a budu tě následovat. Sliby chyby! Takovýto člověk není způsobilý pro Boží království, říká Ježíš. Ten, který se potřebuje vracet, ten není pro Boží věci hodnověrný. Následování je totiž neodkladná záležitost!
Tak, to je k tomu rozhodnutí k následování. Možná jsme v situaci, kdy se ještě pořád rozhodujeme. Ale k samotnému následování říká Ježíš toto:
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.
Mít před sebou neustále tento Ježíšův požadavek a rozumět mu, je poměrně těžké. Samotné následování vypadá takto – pokud chceš jít za mnou – zapři se, nes nebo vezmi kříž a následuj mne. Jsou to tedy nejméně tři věci, na které musí člověk víry neustále myslet a dělat je.
Že následování není snadné o tom vypovídají všichni ti, kteří se stále rozhodují. Člověk, aby mohl Krista následovat, musí se nejprve zapřít a konečně odhodlat. Je to, jako když stojíte na vysoké skále a sbíráte síly na to skočit do moře. Zapřít sám sebe, překonat rozhodování – udělat krok víry. Zapřít se, to není jednoduše se zvednout a jít. Před chvílí jsme si popisovali ty tři případy odhodlávání. Někdo se nadšeně odhodlá hned bez nějakých skrupulí, ale Ježíš před takovým nadšenectvím varuje. Následování je život na cestě, přijdou obtíže a překážky. To rozhodnutí děláš na celý život – počítáš s tím? Někdo jiný zase potřebuje z Ježíšovy strany postrčit, protože by se neodhodlal nikdy a životní příležitost by promeškal. Potřebuje zaslechnout Boží pozvání. A jiný se sice pro Ježíše a před Ježíšem odhodlá, ale rovnou si klade podmínky, svoje nároky a požadavky. - Pro Boží věci se odhodlat, zapřít se, dá určitou námahu. Ta cesta je navíc obtížena jistým břemenem.
Nes každého dne svůj kříž – každý den budeš člověče konfrontován, jestli se zvedneš, zapřeš a poneseš svůj kříž za Ježíšem. Nosit každého dne svůj kříž není snadné. Jde totiž o každodenní nesnáze, bolesti, příkoří a nepříjemnosti, které s vírou podstupujeme. Jsou to všechny ty těžkosti, pod kterými se na cestě životem klátíme. Nikdo z nás si svůj kříž předem nevybral. Jsme také před pokušením zanevřít na Pána Boha. To co nám bylo naloženo, to neseme a někdy je to hodně těžké. Pomocí na této cestě je pro nás Ježíš, kterého následujeme. Jde před námi, také nesl kříž – nezatvrdil se proti Bohu, byl to určitý úkol, ve kterém se měl osvědčit a obstát. A to je požadavek na všechny, kteří nesou svá břemena, aby se pod svým křížem nezhroutili, ale osvědčili se ve víře, obstáli a nesli jej statečně až do konce.
Zapřít se, vzít a nést – to je síla křesťanské víry. Víry, která se dovede vyrovnat s každou nelehkou životní situací. Následování je s břemenem. A jde o to, kdo se ve víře osvědčí. Nejde přitom o jeden hrdinský čin, ale o věrnost celoživotní a každodenní. Věrnost často úmornou, vysilující, protivnou - a přece slavnou a Bohu milou. Jde o věrnost v následování. Amen.