Štědrý den není všechno...
Štědrý den není všechno - nechte si ještě místo i pro "něco" jiného...
Lukáš 11,1-10
Lukáš 2,1-7 I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Dnes máme štědrý den, zapalujeme 4. adventní svíci, protože dnešním dnem, a letos nám to hezky vyšlo, končí advent, tedy doba očekávání – očekávání příchodu Spasitele. Jenomže po pravdě řečeno, my jej moc neočekáváme. Máme před sebou dnes ten Štědrý večer a zaměřujeme se na tu štědrost. A to není, si myslím, úplně tak špatné. Jen se to musí umět ukočírovat, nepřehnat, aby tam zbylo ještě to místo pro toho Spasitele.
Pro mnohé, a to i křesťany, je Štědrý den vrcholem Vánoc. Vše se koncentruje do okamžiků, kdy chce být rodina pohromadě. To, že v tom bývá napětí, si dnes nemusíme popisovat. Jen když si představím, jak jsou některé rodiny rozvětvené, tak to chce mít skutečně i logistického ducha, protože za 1) všichni být pohromadě nemohou. Spousta lidí to má tak v rodinách propletené a komplikované, že možná ani samy děti do poslední chvíle netuší, kde a u kterého rodiče budou. Za 2) všichni být pohromadě ani nechtějí, rodina je třeba v konfliktu a Vánoce spolu neslaví. Zkrátka to neumí. A za 3) Jiní, byť by si tom moc a ze srdce přáli, už spolu být nemohou. To nám připomněla velmi drsně tragická událost posledních dnů, kdy zbytečně umírali mladí lidé na Filozofické fakultě. Ale takových případů je mnohem víc, kdy lidé umírají, ať už cizím zaviněním, či vlastním selháním nebo nemocí. A je jedno, jestli jsou nebo nejsou Vánoce. Jen o takových událostech nejsme tak intenzivně informováni, aby nás to tak ochromilo, jako se to stalo ve čtvrtek.
Nakonec se k nám vždy v nějaké podobě dostaví ta lidská křehkost a zranitelnost. A my dobře víme, že to šťastné a veselé neplatí pro každého. Navzdory tomu všemu si myslím, že se nemusíme dnes cítit provinile, že se chceme o Vánocích také potěšit se svými blízkými, zvláště, když je to někdy pro některé i tak komplikované.
Vždy v adventu, jak mluvím s lidmi, tak je zajímavé poslouchat ty příběhy, jak lidé tyto svátky vlastně vnímají a jak se na ně připravují. Na jedné straně se na ně těší, ale na druhé straně je něco na nich stresuje, dokonce až štve. A je v tom takové docela napětí. Jakoby toužebně očekávaný klid a pohodu, narušuje nervozita a shon. Na jedné straně se lidé touží setkávat, ale na druhé si překážejí a lezou si na nervy.
Stěžují si, že jsou lidé v obchodech, že nakupují a přitom tam jsme všichni, jinak bychom o tom přece nemluvili. Kdybychom tam nešli, tak bychom si přece nestěžovali, že nebylo kde parkovat. Kdybychom necestovali na svátky domů vlakem, tak bychom nemohli říct, že vlak byl nacpaný k prasknutí. Obojí tedy vytváří člověk sám, ale řekla bych, že je to i takové duchovní napětí mezi dobrem a zlem. Jako kdyby se hádala duše s tělem.
Co k tomu mohu dnes říct? Štědrý den je fajn, ale nejsou to celé Vánoce. My se na ten den tak někdy soustředíme až si to vlastně tím i kazíme. A čím víc lidí, tím pochopitelně i víc napětí, a to i v těch rodinách. Já bych vám o tom mohla vyprávět. Asi je to nakonec přirozené. Člověk, když je sám, tak se sám se sebou přece nepohádá, potřebuje k tomu aspoň druhého. Kolik vás je doma? Nás je šest, to stačí říct něco blbě a už máme každý „štěkající“ ruku.
Ano, Vánoce jsou i o rodině – vždyť ta Boží rodina – Maria, Josef a přicházející Spasitel jsou nakonec něco jako rodina. Můžeme o tom tak mluvit a říct, tohle jsou svátky rodiny a dětí v nich. Podívejte na jesle, koho tam vidíte? No přece dítě, malinký Ježíšek. Ten je ale roztomilý, taky jsi byl takové miminko... Začne to ale pokulhávat ve chvíli, když si uvědomíme, že každé dítě rodinu nespasí a nezachrání. Mnohdy je to právě naopak, ty rodiny se rozpadají, až už ty děti přijdou a najednou je všechno jinak.
Takže něco takovéto zvěsti přeci jen chybí. Že by dárky? Dáme dítěti dárky a svedeme to na Ježíška. Ježíšek Ti to všechno naděluje, řekneme. Ano, nakonec je za tím vším asi skutečně On a jeho láska. Proč by se jinak tolik lidé utráceli, kdyby nebyla v lidech láska, kterou chtějí v nějaké formě předat. Kdyby v nich už ani taková láska nebyla, tak by se už asi skutečně všichni pozabíjeli. Ale přesto všechno, i když je to fajn mít pěkný Štědrý den, mít rodinu, dávat si dárky, tak přesto všechno ještě ani tohle není všechno a není to ani vrchol Vánoc a ani vrchol lásky.
Vzpomínám si, jak mi jeden můj kolega vyprávěl, ještě před tím než uvěřil, než se stal farářem, tak jako dítě neměl dobrou rodinu. Jako kluk se na Štědrý den potuloval sám někde po ulici a viděl jak někde za oknem sedí rodina u stolu. Záviděl jim to, co viděl za oknem a sám to neměl. Byl tak naštvaný na celý svět a osamocený, že jim hodil do toho okna kámen a utekl. Chtěl rozbít ten idylický obraz, po kterém vždycky toužil a neměl ho. Pak mu to bylo hrozně líto, co provedl. Dnes má pět dětí a je za ně hrozně rád, konečně má rodinu u svého stolu, děti, které miluje a je jim dobrým otcem. Proč to říkám? Svět bez Boha je velmi nebezpečným místem, ale jak toho Pána Boha do toho světa dostat?
Četli jsme jak tato Boží rodina přichází do Betléma. V Betlémě bylo narváno, jak v nákupním centru. Strašně moc lidí v jednu chvíli na jednom místě. Proč? Protože byli Vánoce? No, dnes bychom to tak řekli, protože takto vypadají přece naše dnešní Vánoce.
V Betlémě ale v tu chvíli byli lidé nakumulení proto, protože byl soupis lidu a oni se přišli zapsat. Cestovali i z velké dálky a pro mnohé z toho tak byl výlet i na několik dnů. I Josef s Marií a přicházející Spasitel Ježíšem to tak měli. Takže podobnost s dnešní dobou je jak přes kopírák. Množství lidí k Vánocům asi patří. Lidé v pohybu. To tak prostě je a bude. A i když před tím někam utečete, stejně o tom budete slyšet, že tam zase bylo moc lidí. No proč? Protože jsou Vánoce. A lidé se jdou asi nejspíše zase někam zapsat ;-)
Teď ale přichází ten moment, kterého si už moc tak nevšimneme. Protože se začneme rozplývat nad jeslemi. Marie ale začíná rodit, a oni se nemají kde ubytovat – všude plno. Pisatel Lukášova evangelia to řekne velmi stručně: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. První část výpovědi zní moc pěkně, ale ta druhá nám říká tu syrovou pravdu, která zní vlastně hrozně smutně. Nikde v celém Betlémě se nenašlo místo pro právě rodící ženu. Nikdo se nesmiloval a nepustil je dál, neuvolnil své pohodlné místo, neuskromnil se v takové situaci. Žádný soucit. Žádná solidarita. Žádná podaná ruka. Žádná střecha nad hlavou.
Mezi tím velkým množstvím lidí se právě rodí Boží Syn, přichází Spasitel, ale je to někde venku a nikdo o tom pořádně neví. Nikdo si toho ani pořádně nevšimne, nikoho to nezajímá. Klepali na dveře, prosili o místo, ale to se nakonec v celém Betlémě nenašlo. Není vám to divné? Nám se to totiž nakonec začalo i líbit, že Bůh přichází do tohoto světa tak chudě a ne královsky, zní to totiž sympaticky. Jenomže je v tom lhostejnost. Co to všechno znamená, když pisatel řekne, že se pro něj nenašlo místo pod střechou? Prostě nikde u lidí a mezi lidmi mu nikdo nedal prostor se narodit. Nikde!
Máme my dnes ještě místo? Nebo je už všude taky plno. Dnes je teprve Štědrý den, to ještě nejsou celé Vánoce. Ale máme ještě místo pro Boha? Nebo už je taky plno? A jak se to místo vlastně dělá? Nemyslím si, že Vám bude dnes někdo nezvaný bušit na dveře a vaše odpověď bude znít – host do domu, Bůh do domu, račte vstoupit. Všichni máme už ty svoje plány s rodinou a přáteli a moc nepočítáme s něčím nepředvídaným, co není v plánu. Kde bychom tam toho Pána Boha časově ještě tak směstnali. To, že je dnes neděle, a je vlastně bohoslužba navíc, tak mnozí už možná zítra ani nepřijdou, to už by bylo moc prostoru a času pro Pána Boha.
Jenomže to místo pod střechou může být i obraz pro lidské srdce, které je uvnitř nás. Udělat si místo a prostor pro Pána Boha je třeba čas, kdy se ztiším a pomodlím. Kdy přijmu i to, že Bůh stále přichází do tohoto světa, i když se dějí zlé věci. Nepřijde znovu už jako dítě, nyní přichází jako slovo, které promlouvá. A naše odpověď může být, že se tomu otevřu a nebo si řeknu, tak na tohle já teď místo ale nemám. Já tam mám plno. Plno jiných věcí, které bych musela třeba přeskládat nebo uklidit. Spoustu jiných myšlenek a mně se s tím hýbat nechce. Takže... zavřeno!
Je ale přitom zajímavé, jak lidé paradoxně prahnou po tom, se ve sváteční dny zabavit, jít třeba na koncert. Jsou schopni naplnit dokonce celý kostel, aby si něco poslechli a zazpívali, aby se jich něco takříkajíc dotklo. Ale když už jde o sváteční bohoslužby, tak jsou dnes kostely skoro poloprázdné. A já si říkám proč? Proč už lidé dnes nemají místo pro Pána Boha? Co je tak zaneprazdňuje? Co je tak nesmírně naplňuje? ... No, už to víme. Na bohoslužbách se totiž klepe. Klepe na dveře srdce každého z nás a nám se moc nechce otevírat a dělat místo ještě pro někoho dalšího.
Modlitba: Milostivý Bože, my vlastně nechceme, aby ses rodil někde venku, rádi bychom, aby to bylo u nás, ale upřímně vyznáváme, že se na to mnohdy neumíme ani připravit. Ani se nám moc nechce dělat ti místo, protože by to vyžadovalo od nás změnu. Možná i změnu životního programu. Přesto tě prosíme Spasiteli nás všech, smiluj se nad námi a zůstávej s námi! Amen.
Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme se dnes přimlouvat za všechny, co se rodí do toho světa – za ty přijaté, ale i za ty zavržené, co nikdo nechce. Chceme se přimlouvat za děti bez rodičů a také za rodiče bez dětí. Myslíme i na ty rodiny, které přišly před Vánoci o své právě dospělé děti. Neumíme si ani představit těžkost této situaci. Bolest, která nikdy nezmizí. Prosíme za rodiny, které se rozpadly. Za rodiny, které nejsou úplné. Prosíme za všechny, kteří nemají teplo domova. Prosíme za lidi ve válce, za rozdělené rodiny. Prosíme za lidi, kteří jsou sami a je jim smutno, nemají nikoho. Prosíme za všechny ty naštvané a nespokojené, abys jim ukázal pravý smysl Vánoc. Prosíme i za ty, kteří jsou v tomto světě nenasytní a nemají pořád dost, abys obrátil jejich srdce. Prosíme Pane za místo pro Tebe, abychom ti jej dokázali vytvořit uvnitř sebe, aby ses stal naší nadějí, naší spásou a záchranou před tímto světem. Dej nám k tomu prosíme víru a lásku, naplň nás pokojem a radostí. Společně k tobě voláme… Otče náš… Amen.