Slavnostní bohoslužba
Žalmy 127:1 Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.
Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.
Dnes jsme se sešli, protože je neděle a křesťané v neděli zanechají svých každodenních starostí a slaví den Páně, den vzkříšení. (tedy mělo by to tak být, protože...) Je to dobré, zastavit se při tom všem pachtění a lopotění a podívat se na svůj život ještě z trochu jiné perspektivy. No a my dnes ten den Páně slavíme ještě trochu jinak, protože k tomu máme důvod, touto formou setkání chceme děkovat Pánu Bohu, ale i všem těm, kdo se nějakým způsobem podíleli na rekonstrukci střechy našeho kostela. Chceme dnes udělat takové poslední poohlédnutí za tímto dílem – chceme si oddychnout a pustit to už z hlavy, ale chceme se z toho také společně těšit a radovat - dokonce i v Bibli čteme, že „Lepší je zakončení věci než její počátek...“ - Kaz. 7,8. - a to mohu potvrdit, napětí z nás povolilo a nám se všem tak trochu ulevilo...
Ale verš, nad kterým se dnes chceme zamyslet zní takto: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“
Viděli jsme někdy Boha stavět dům? Hospodina jak pěkně dává cihlu k cihle svého kostela? To asi ne, ani naše fantazie nám to nějak nedovolí a nestačí na to. Jak to asi ten žalmista myslel? Mnozí trochu tuší, že tu jde o něco hlubšího.
Zkusme si tento verš přiblížit hodně laicky. Potkají se dva lidé, zamilují se do sebe a je jim spolu tak dobře, že spolu začnou plánovat společnou budoucnost, společné děti, ale i místo, kde budou spolu šťastni, možná začnou stavět krásný dům. Tam budeš mít kuchyňku – říká milí milé, tam budeš mít kůlničku – říká milá milému, tam budeme mít ložničku - plánují si oba. Všechno je na začátku krásné – plné nadějí, ideálů. Je v tom velká síla, je v tom především láska, která nepočítá s tím, že se může i vytratit, ale stává se to. Někdy lidé spolu v lásce docílí toho všeho krásného, ale pak přijdou chvíle, kdy se tito dva v lásce vzdálí, přestanou pečovat o tu společnou zahrádku lásky a jde to poznat i navenek, i na tom společném domě. Dům začne chátrat, nikdo neopravuje trhlinky, nikdo se nestará o květinky, zahrádka pustne a do domu časem začne zatékat. Někdy se tomu všemu ovšem předchází i tak, že se dům „z lásky“ objeví na vývěsce realitní kanceláře.
Co bylo na počátku toho společného velkolepého díla? Byla to láska. Tím se pomalinku dostáváme k tomu, jak asi vznikaly i tyto kostely a chrámy všeho druhu. Nebylo to tak, že si někdo řekl zbudujeme chrám, aby toto město mělo nějakou chloubu nebo snad aby si někdo pojistil přítomnost Boží? Ne, to asi ne. Ale vždyť přece věříme, že tam někde uvnitř musí být Bůh, chodíme tu přeci na setkání s ním. Ale bez nás, bez společenství věřících, Bůh v kostelech nepřebývá. Bůh se nedá uvěznit do kostela, zamknout pěkně pod zámek a čau za týden v neděli až budu mít na tebe Bože zase čas. Nanejvýš si tu necháváme zamykat naši zbožnost, ale rozhodně ne Pána Boha – ten je přeci všudypřítomný a je tedy i tam, kde s ním až tak moc nepočítáme.
Dům Boží, chrám – je možná podobný právě té lásce, která je na začátku každého vztahu dvou lidí. Je to něco v nás, je to také láska, ale ne ta lidská, ale především ta Boží. Nevznikaly by chrámy a kostely jen tak pro okázalost, ale předně z lásky k Bohu. Nikdo by přeci neinvestoval vlastní peníze do něčeho, co by pro něj nemělo nějaký význam – jedině snad, že by v tom bylo nějaké skryté loby – možná budu Pánu Bohu milejší, když něco obětuju. Možná se mi lépe povede. Motivy mohou být různé, ale co nevychází ze srdce, tedy z lásky, je marnost, zbytečná námaha, je to k ničemu a na nic. A to známe i z těch svých mezilidských vztahů. Bez lásky se těžko staví, buduje – kdo by se pro něco namáhal, kdyby byl sám?
I tento kostel navenek vypadal opuštěně, děje se tam vůbec něco? - ptali se lidé. Chodí tam vůbec někdo? - no, chodí a děje se tu něco a v létě to šlo hodně poznat, v pátek se tu prohnaly kýble s vodou, aby nám tu dnes smělo být dobře. Ale to je všechno jen navenek, to co na první pohled poznáte – to co někdy hned nepoznáte je v nás, je to naše víra.
Teď se zase všichni z okolí ptají co bude dál? I vy se ptáte. Jak dál budete pokračovat z rekonstrukcí? No a já jako nová farářka tady odpovídám, že pokračovat budeme, ale já předně nepřicházím opravovat kostel, ale přicházím rekonstruovat toto společenství, přicházím pracovat na Božím díle, které má jiné rozpětí a je možné, že to časem bude vidět i na venek, ale možná také ne. To co je důležité, je v nás a to si uvědomovali i poutníci, kteří si zpípali tuto píseň - tento žalm.
Kdybych pokračovala dál a přečetla ještě kousek tohoto žalmu. Tak hned ve třech větách za sebou se nám objeví to slůvko „nadarmo“ dnes už asi málo používané.
„Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“
Co se tím chce říci? Marnost lidského úsílí, které nepočítá s Hospodinem. Takovou marnost, zbytečnost svého díla nám předvedli i stavitelé babylónské věže. Měli bychom stále zvažovat to, do čeho investujeme svoje úsilí, ale rozhodně neprohloupíme, když budeme investovat do našeho vztahu s Pánem Bohem! Je to dobrá investice, lepší není ani v našich partnerských vztazích, protože na té Boží straně je pro člověka slovo – Boží slib, který platí a stále trvá – „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ !!!! X naproti tomu je na na té naší straně (lidské) vůči Pánu Bohu také slib a jakási věrnost, která někdy ovšem neplatí – přejme si, abychom byli věrní až do smrti.
Modleme se: Pane Bože děkujeme za tvůj příslib věrnosti, odpust nám, že se nám mnohdy nedaří tuto věrnost opětovat, že to někdy neumíme a ani nezvládáme. Dávej nám sílu nalézat hodnoty v našem životě, jakými jsou víra, naděje a láska! Amen.