Neděle po Zjevení Páně
Nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. Iz60,2
Matouš 17, 1-8 Proměnění na hoře
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
Jak chápeme dnešní lidské proměny? – Napadá mě například proměny lidí, jak byli tlustí a škaredí a teď jsou krásní a hubení po plastických operacích, bez komplexů a mindráků, módně oblečení a nalíčení. Jak se vzepřeli a změnili svůj vzhled. Jak jsou se sebou najednou spokojení a jak o tom mluví, že se jim úplně změnil život. Určitě to tak bezpochyby je a vybraný tým lidí jim k tomu hodně pomohl.
To jsou ale naše lidské vnější proměny, které bezesporu pozitivně ovlivní i lidskou psychiku. Člověk má větší sebevědomí, když se cítí lépe a je sám se sebou najednou více spokojen. Ale stále mluvíme o proměně, kterou dělá člověk s člověkem. Ovšem stáří a smrt se jednoho dne stejně dostaví ke každému člověku ať už byli takto proměněni či nikoli. A ta proměna ze života do smrti jednoho dne stejně nastane.
Někdy člověka promění okolí samo. To už mluvím o tom, když nás někdo ovlivní, že nás to také částečně změní (vnitřně) – třeba rodiče, partner, jiní lidé, práce, prostředí ve kterém se pohybujeme...
V našem biblickém čtení jde také o proměnu, ale o tu, kterou působí Bůh sám. Proměnu, kterou na malý okamžik zjevuje Bůh člověku, aby viděl jaksi dopředu. Jak se věci mají a jak to jednou bude nebo už možná je. I když běh události v dějinách a v čase půjdou jistým (zřejmě stále stejným) tempem.
Celá církev si tuto neděli připomíná (poslední neděle po Zjevení Páně) a čte se biblický text o Ježíšově proměnění na hoře. Je to text poměrně náročný, protože zachycuje jakési, řekněme zvláštní, vidění. Zřejmě se událo někde uprostřed Ježíšova veřejného života a také téměř uprostřed samotného evangelia. A pouze tři učedníci - Petr, Jakub a Jan jsou svědky této Ježíšovy krátkodobé proměny.
O co zde vlastně jde? Ježíš a tři učedníci vystupují na horu. A na té hoře najednou vidí právě tito tři Ježíše na okamžik v úplně jiném světle. Dosah této události je potřeba i pro učedníky vyjádřit obrazem, metaforou. Jde sice o šokující zážitek Ježíšových žáků, který nejde historicky nijak zrekonstruovat, ale přesto tu je vylíčen.
V evangelijním příběhu jsme svědky toho, že napětí mezi lidským a božským nelze vyjádřit jinak než obrazem.
(V umění se tento výjev také pokoušeli ztvárnit– např. známý Raffaelův obraz Proměnění - začátek 16.stol.).
Ježíš na sebe bere na chvíli podobu Božího Syna. A učedníci najednou vidí Ježíše v novém světle, z jiného pohledu a jakoby z jiného světa. Je to pohled shora či z hory? Každopádně je to pohled, který není zjeven nebo vyjeven každému. Ten pohled je určen těm, kteří vystupují s Ježíšem na horu. Je to pohled ze shora dolů. Je jim totiž na chvíli propůjčen Boží pohled, který je samozřejmě ohromí. Vidí na okamžik za horizont lidského. Oni vidí jakoby dál - za hranici smrti, za hranici pozemskosti. Je to pohled, který si chtějí dokonce i podržet, uchovat, zůstat u něj. Proto Petr hned navrhuje, že udělají tři stany. Chtějí si podržet tu představu a mít u sebe napořád ty rozhodující osoby.
Jenomže jsou postaveni před dosti tvrdou realitu - a to, že mezi konečným stavem, cílem a jejich postavením v životech a dějinách je právě ten oblak. Oblak, který naznačuje, že ještě nejsou u cíle. Oblak, který vše zastře, a ze kterého se najednou ozývá Boží hlas - Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. – toto Boží slovo, Boží hlas, který způsobí bázeň, odlehčí až Ježíš sám - vstaňte, nebojte se!
Na hoře proměnění mají učedníci najednou s Ježíšem úplně jinou zkušenost než jakou měli doposud. Oni byli blízko oblaku, který jim na chvíli jakoby otevírá cestu, aby viděli, co je tam nahoře, co je nad námi. V antickém pochopení to bylo nebe, ale i pro nás má nebe, nebo řekněme ten pohled ze shora dolů také jakousi klíčovou pozici. Vždyť se to pořád říká - uvidíme co ti tam nahoře, jak ti rozhodnou. Ve smyslu, že některé věci moc neovlivníme a je to nakonec v moci někoho, kdo je nad námi, kdo nás přesahuje.
Vidění obsahuje dva reprezentanty starozákonního lidu jak s Ježíšem rozmlouvají – Mojžíše a Eliáše, dva významné proroky, kteří v židovské tradici zastupují Zákon a Proroky – tedy Starou smlouvu. Propojení těchto postav má být viděno v propojení souvislostí Starého a Nového zákona. Kristovo dílo je v jednotě se starozákonním učením. Ale také, že Ježíš sám proměňuje Starou smlouvu ve smlouvu Novou, věčnou.
(Obě postavy jsou také spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš – Sinaj, desky Zákona – Desatero - Ex 34,4-8; Eliáš – Choréb, 1 Kr 19,9-13).
Co bylo předmětem rozhovoru Ježíše s proroky, evangelista Matouš nezaznamenává, ale ev. Lukáš ano – "mluvili o Ježíšově odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě." Lk 9,31
Tedy celá ta nebeské scenérie a ohromné světlo, je světlem, které shora padá na Ježíšovu cestu. A osvětluje ji. Události, které mají v Jeruzalémě nastat, mají svůj význam. Tady se v novém světle ukazuje učedníkům zbytek Ježíšovy cesty až do jeho smrti a velikonočních událostí.
Uprostřed evangelia se tedy objevuje jakési upozornění i pro nás čtenáře. To co bude následovat, ty velikonoční události - má svůj hluboký smysl. Jsou nejen mezníkem v lidských dějinách, ale tyto velikonoční události jsou důležitým mezníkem v životě každého jednotlivce, který se vydal na cestu - na horu za Ježíšem.
Tato cesta na horu učedníkům ukázala pohled dopředu (pohled v slávě, jak říká Lukáš; Matouš má ve světelné záři), ale čtenář evangelia ví, že cesta do Jeruzaléma vedla na jinou horu, a to horu s křížem. Že ta cesta nebyla snadná, že byla v bolestech a směřovala k utrpení. Ovšem to důležité, co si měli tito tři učedníci udržet neboli podržet, zapamatovat, bylo - "toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte."
Máme se tedy k Ježíši znát. Křesťanské je se k Ježíši přiznat, vyznat jej. Toho stojí za to poslouchat. Stojí to za to, za ním jít i přes všechna lidská utrpení, bolesti a ponížení. Stojí za to si jej podržet až do smrti, protože za horizontem smrti je setkání tam na hoře, kde se už možná teď hovoří o cestě každého z nás.
Událost Proměnění tedy svědčí o proměňující Boží moci, které se člověk může otevřít. Která jej může zasáhnout, ale jediné co si lze podrže je to, co říká ohlas v oblaku... Cestou k proměnění našeho života je "poslouchat milovaného Syna" Božího.
Lidské proměny, které jsem zmínila v úvodu, které probíhají v čase, nemají nic společného s těmi, které působí Bůh a jsou nadčasové.