Neboj se, nejsi na to sám...
Ž 27,1
Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?
To se tak říká, že když chcete společensky pokonverzovat a nevíte přesně jak začít, a přitom se chcete bavit, tak začnete třeba o počasí ... takže mi to promiňte, já dnes začnu tím počasím a postupně se pokusím dostat do hloubky, aby to bylo aspoň trochu "deep speech" - hluboká řeč.
Takže… jestli jste si všimli, ani to počasí není pořád slunečné, a když už se nám to horko doslova zajídá, tak přijde bouře. Nám se sice trochu uleví, ale v duchu si říkáme, ať to není nějaká hrůza, která by poničila něco, co tu krásně stojí a na čem jsme třeba dlouho pracovali a nedej Bože, aby to někoho zabilo. V minulém týdnu se taková ničivá bouře prohnala Evropou a zabila několik lidí v Rakousku a ještě někde jinde. Člověk si říká, ať to v takové síle hlavně nepřijde sem k nám… nechceme řešit katastrofy, vždyť jen týden předtím jsme zase bezradně přihlíželi, jak nám požár ničí kus naší krásné země… takhle je to s počasím. Naštěstí bouře nejsou časté a požáry také ne.
Ale všimli jste si, že něco podobného se odehrává i uvnitř našich rodin a vztahů? Není to vždy nebe bez mráčků. Prožíváme sem tam různá období, někdy je klid až téměř dusno, vše se zdá v pořádku až na to, že se nám jaksi špatně dýchá a pak přijde třeba nějaká pecka, která nás na chvíli ochromí. Nikdo třeba zrovna neumírá, ale třeba vám dítě řekne, že se rozvádí, přijdete o práci... prostě nějaký průšvih. A najednou máme strach, obavy … jak to všechno bude, jak to překonáme, jak tomu budeme čelit a jak to zvládnou hlavně ti, do kterých ten hrom uhodil? Takže nebe bez mráčků nevydrží ani zamilovaným a ne tak nám, co jsme z toho už jaksi vyrostli.
Takže jsme si právě pověděli, že počasí na nás nějak působí. V rodině je to podobné, tam jsou to zase ty různé vztahy. A další věc, která na nás také nějak působí a rozhodně nás nenechává chladnými je tahle ta válka, která je za humny. A i když to už nechceme ani číst, tak ona neskončila, pořád se válčí, každý den. Kdy tahle ta ničivá bouře skončí? A kolik to všechno ještě bude stát životů a jak to všechno ovlivní nás a naše děti? V médiích se objevují zprávy, které už nechceme ani slyšet ani vidět. Toužíme po této ničivé smršti zažít nějaké normální počasí, ale místo toho se už dopředu bojíme, že v zimě snad umrzneme..... prostě stále nějaké špatné předpovědi.
Jediné, co snad může být povzbudivé je žalmistova útěcha: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“
Nevím jak vy, ale moje srdce bázeň pociťuje a strach občas výrazně ovládá i moje jednání, a to přede mnou ještě nevzplál oheň vojenské bitvy, nezažila jsem přímo žádnou válku. Přesto si říkám „věřící“. A jako věřící člověk bych měla zřejmě vystupovat neohroženě a s odvahou a ještě z tohoto místa bych měla povzbuzovat, protože se o to ode mne možná očekává. A koneckonců o sesílání hromů a blesků se tu stará někdo úplně jiný.
Jak to tedy ten žalmista dokázal říci, že se nebojí, že nepociťuje bázeň, že doufá, i kdyby před ním vzplála bitva? Odpověď na tuto otázku by mě opravdu zajímala.
Žalm 27 působí ve své úvodní části vskutku impozantně, neohroženě a sebevědomě. Koho bych se bál, z koho bych měl strach?! Nakonec přicházím na to a objevuju tu hloubku,... že žalmista vlastně vůbec není ani sebevědomý ani sebejistý. Právě to vyznavačské provolání v úvodu žalmu prozrazuje, že v žalmistovi je spíše malá dušička, a on sám sebe vehementně přesvědčuje, že Hospodin je jeho světlo a jeho spása. On sám sobě klade otázku „koho bych se bál“ právě proto, že se bojí. Proto ani my se tu dnes nebudeme živit strachem, i když jej v různých rovinách všelijak intenzivně prožíváme, ale budeme se vzájemně těšit písněmi, modlitbou a vírou, že Pán Bůh nad tím vším přeci jenom někde je.
Ani žalmista nehledá sílu sám v sobě, ve své nezdolné vůli a odvaze. On se modlí k Hospodinu a pomoc hledá v jeho blízkosti. Věří, že Bůh ho ve zlý den schová ve svém stánku a ukryje ho v skrýši svého stanu. To není jen zdvojený rým, jak je pro hebrejskou poezii typické. Stánek představuje úkryt Izraelců při putování pouští, zatímco stan označuje Hospodinovu svatyni, kterou Izraelci nosili s sebou. Právě chatrnost a provizornost stánků i stanu odkazuje k chatrnosti našeho člověčenství, které má přesto být chrámem Ducha svatého.
I ve své bídě a slabosti je s námi Hospodin, který si dokonce činí příbytek v nás samých. Tak blízko je Hospodin těm, kdo jsou zkrušeni ve svém srdci. Být v Hospodinově blízkosti neznamená, že jsem každou neděli v kostele nebo že se povinně účastním všech sborových aktivit a shromáždění, ale že si Hospodina nosím v sobě.
Ano, žalmista říká: „Jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ V prvé řadě jde tedy o to, aby právě ten dům, ve kterém bydlím po všechny dny, co živ budu, byl domem Hospodinovým. Aby můj život, moje rodina, moje domácnost, můj sbor byly místem, kde zpytuji Boží vůli, kde obětuji Bohu své oběti a kde prozpěvuji Hospodinu žalmy.
Ať už hledáme Hospodina ve svém nitru, nebo uprostřed chrámového ticha nebo ve společenství bratří a sester či na modlitbách nebo při četní Písma svatého, nevede nás to nikdy k pocitu falešné neohroženosti a nebojácnosti, ale spíše k pokorné prosbě o smilování. A k té směřuje i celý 27 žalm.
Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: "Hledejte mou tvář." Hospodine, tvář tvou hledám. Říká se, že opakování je matka moudrosti. Ale neplatí to vždy. Existuje i opakování, na které se hodí jiné pořekadlo: Že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Je-li někomu už od malička vymýván mozek demagogickými pravdami, nevede to k moudrosti, ale třeba k nenávisti a zabíjení. Ovšem výzva, kterou si opakuje žalmista, není nějaká statická dogmatická pravda, kterou jsme poznali, a už navždy víme, jak se věci mají.
Výzva, kterou si opakuje žalmista, vlastně říká: věz, že všechno nevíš. Neustále hledej. Vždy znova se ptej. Nemysli si, že už všechno víš a znáš. Pokaždé znova hledej Boží tvář. Proto se i víra jednotlivce, ale i celá věrouka církve může vyvíjet, nově promýšlet, směřovat odněkud někam a ne jen pasivně předávat to, co vyznávali naši otcové a před nimi jejich otcové. Život víry není přijetí nauky s hotovými odpověďmi, ale je to celoživotní hledání Boží tváře.
Co je to ta Boží tvář? To je velmi výstižný obraz. Ani tvář totiž není nic statického a neměnného. Tvář má určité charakteristické rysy, ale může se různě tvářit. Může se usmívat nebo mračit. Mimikou tváře vyjádříme mnoho pocitů i myšlenek. A tak hledat v různých situacích Boží tvář znamená přemýšlet, jak se asi na to tváří Bůh. Co si o tom Bůh myslí. Jak to Bůh cítí. Boží tvář mohli lidé spatřit zcela konkrétně na tváři Ježíše Krista. Z jeho tváře můžeme vyčíst soucit s trpícími, vroucnost modlitby, hněv nad pokrytectvím, radost z hříšníka činícího pokání.
Výzva „hledejte mou tvář“ nám brání ustrnout na místě. Je třeba si jako žalmista vždy znovu připomínat, že věci mohou být i jinak, než jak jsme to poznali před chvílí, před rokem, před léty. Než jak jsme to četli. Ne nadarmo reformační církve razily heslo, že nestačí se spokojit s tím, že církev je reformovaná, ale musí být stále se reformující. I reformovaná církev může zkostnatět, pokud nehledá vždy znovu Boží tvář.
Žalm, který jsme četli jako Davidův, je nakonec zcela kristovský. Žalmista se modlí: Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové. I Kristus se tak modlí: Otče, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň. Kdo jde v Kristových stopách, kdo usiluje o mír a pokoj, kdo hledá na tomto světě Boží tvář, dostává se do podobné pozice, jako sám Boží Syn. Setkává se s nenávistí a odporem. Jistě takový člověk cíleně nevyhledává nebezpečí a smrt, ale ani se mu nemůže zcela vyhnout.
Je to i zvláštní síla lásky, která často nevědomky hledá v tomto světě skrytou Boží tvář, a která zbavuje strachu, zahání bázeň, dodává odvahu, rozhodnost a tvoří udatné srdce.
Víra v sílu Boží lásky, v Boží dobrotivost a naděje složená v Hospodinu, vrhá nové světlo do temnot lidského hříchu, zla a nenávisti. Zlo na tomto světě chce, abychom Boží cestu lásky a oběti opustili. Ale žalmista se modlí, aby si i v takových chvílích, kdy se zdá, že zlo má navrch, uchoval přímou cestu, naději a udatné srdce.
Odpověď na otázku, odkud bere žalmista sílu, odvahu a naději, hledejme tedy v jeho závěrečné prosbě: „Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí. Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!
Modlitba: Milostivý a svatý Bože, stvořil jsi nás ke svému obrazu. Dej nám moudrost, abychom tě poznali. Horlivost, abychom tě hledali. Oči, abychom tě zahlédli. Srdce, abychom o tobě přemýšleli. Život, abychom tě zvěstovali. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, slyš naši přímluvu za ty, kdo jsou v jakékoliv tísni nebo prožívají bolest srdce. Prosíme za ty, kteří přišli o své blízké, abys jim dal pravou útěchu. Prosíme za ty, kteří se stali terčem nepřátel, kteří se dostali do spárů zla a lidské nenávisti. Prosíme za muže, ženy a děti v zemích, kde je válka, kde si člověk nemůže být jist životem a kde se zdá, že zlo má převahu. Prosíme, dej, ať objevíme smysl lásky a oběti tam, kde je třeba se zasadit o mír a spravedlnost. Prosíme za obětavou lásku v mezilidských vztazích, ve společnosti, v rodinách i mezi národy. Prosíme, dej, ať pamatujeme na ty, kteří i za nás položili v minulosti své životy. Prosíme, dej, ať chováme v úctě i své rodiče, kteří nás připravovali na život. Prosíme, dej, ať i my rozdáváme svou lásku bez omezení a bez reptání. Vždyť ty, Pane Ježíši Kriste, jsi nám sám na sobě zjevil pravou lásku, kterou má Bůh k nám.
Otče náš … Amen.
Slovo poslání: Neboj se - já jsem s tebou, nestrachuj se - já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí. Iz 41,10