Ježíš kráčí po moři
Ježíš kráčí po moři
I. Čtení Sk 2 II. Čtení Mt 14, 22-33
Umíte chodit po vodě? – Já jsem takto jednou přešla Bečvu sem a tam – to byl ale pocit, jen jsem se trochu obávala, aby to pode mnou neprasklo – to byl ale jiný případ, jiné skupenství vody a hlavně jiné zimní počasí :-)
Přemýšlejme o čem ten dnešní příběh z Bible je – je o zázraku? No ano, JE! Nejde přece chodit po vodě. Takže se nám tady představuje nějaká nadpřirozenost, nereálnost, zvláštnost – ovšem ve spojení s Ježíšem to bereme – věříme tomu. Co nám chce ale tento příběh sdělit dnes? Že Ježíš dokáže překonávat překážky – to taky. Dostane se doprostřed moře bez lodi. Projde přece i zavřenými dveřmi - a je dost možné, že může být i dnes tady skrytě přítomen.
Moře v NZ mluvě vždy symbolizuje nějaké síly, nebezpečí, rozdělení a bezbožnost. Ani dnes není moře naprosto bezpečné místo pro člověka. Není to naše přirozené prostředí, ve kterém, nebo na kterém bychom se mohli úplně bezpečně pohybovat. I když to často děláme – po moři se přemísťujeme z jednoho místa na druhé pomocí lodí. A moře nás i svým způsobem láká, přitahuje, osvěžuje – ale jak víme, tento živel se může během chvíle postavit proti nám. Může nás jednoduše přemoct, pohltit, zbavit života, zničit. My si nemůže tento živel v tak velkém množství žádným způsobem podmanit. Víme ale, že Ježíš má moc i nad těmito silami ať už symbolizují cokoliv zlého a nepřípustného.
V našem vyprávění Ježíš tuto překážku moře překonává v podobě jakéhosi „přízraku“ – aspoň tak se to jevilo učedníkům. Naprosto se vyděsili. - Přece není možné, aby někdo chodil po moři. To musí být snad nějaká iluze nebo něco podobného. Tak nějak přemýšlejí učedníci a jsou mezi nimi i rybáři, kteří mají s mořem své zkušenosti. To prostě není možné. Přízrak, jako nadpřirozenost budí strach, hrůzu, bázeň, obavy – nadpřirozeno nás svým způsobem fascinuje, ale i děsí. Proto paranormální jevy – tedy ty nevysvětlitelné ani běžně nevyhledáváme, i když nás možná hodně zajímá – nechceme se ale bát!
Jenomže Kristus v nás nechce svými nadpřirozenými schopnostmi vyvolávat strach, ale chce k nám přicházet, i když si mnohdy myslíme, že to není možné. – Když se stane dnes nějaký zázrak, tak lidé touží hned po nějakém vysvětlení, objasnění. Nechtějí žádná tajemství, žádné mystérium. Ale víra prostě je svým způsobem tajemství – máme třeba tajemství vzkříšení.
Situace na moři mezi učedníky se uklidní až Ježíš promluví – Vzchopte se, jsem to já, nebojte se! – Až Ježíšova slova vrací do reality - uklidňují, zbavují obav a strachů. Děkujme Bohu, že máme více smyslů, kterými můžeme vnímat Boha. Mnoho lidí by chtělo Boha nejprve vidět a až potom věřit. Ale kdo ví, jestli by to v nich nevyvolalo podobnou hrůzu, paniku a strach. Bůh sám dobře ví, proč jedná skrytě.
Tedy NEBOJTE SE! - Strach je svazující, strach má velké oči, strach není v souladu s vírou.
Víra to je svým způsobem i odvaha – věřit, i když všechno nevidím - věřit, i když nevím, co přijde, věřit třeba i bez zázraků.
A vidíme, že víra to je i odvaha opustit loď – vystoupit z lodi…
Petr má tu odvahu – je sám, je jediný a přesto je označen za malověrného, za pochybovačného. Co s tím? V tom starém příběhu je skryto, jakoby i zakódováno tolik zvláštností, a proto nám pomůže, když ten příběh nevytrhneme ze souvislostí, ale pokusíme se jej vnímat v kontextu. Tomu našemu příběhu totiž předchází jiný zázračný příběh – tzv. nasycení pěti tisíců.
Ten příběh jistě dobře znáte. – Takže nejprve učedníci prožijí s Kristem zázračné sycení – každý je nasycen, nikdo neodchází s prázdnou a s takovým pocitem nastupují na loď. Wau – to muselo být úžasné, takový zážitek velkého společenství, to muselo být povzbudivé. Máte nějakou takovou podobnou zkušenost? – Možná podobnou euforii jsem vnímala na setkání v Taizé ve Francii, kde nás bylo kolem 3 tisíc v jednom chrámě – a jakmile začala Večeře Páně, úplně se setřely všechny mezinárodní a náboženské rozdíly – katolíci a protestanté tam přijímali pod jednou střechou a všechny, byť rozličných jazyků, spojovalo Kristovo tělo, které se nám tam vydávalo.
Domnívám se, že to byla podobná euforie, jakou prožili učedníci – malé společenství dvanácti prožije velkolepé společenství, kdy Ježíš sám sebe rozdává, vydává se těm druhým, kdy se doslova láme … a nikdo z toho množství neodchází domů s prázdnou. Každý je nasycen, povzbuzen ... v tom je velká síla. Oživení víry uprostřed společenství je úžasná věc. A tady s tím prožitkem učedníci bez Ježíše nastupují na svou loď, aby se přemístili na druhý břeh.
Abychom mohli ten náš dnešní příběh nějak aktualizovat do dnešní situace, tak je asi dobré mít i na mysli, že loď a učedníci na lodi symbolizují církev.
Vzápětí se ocitáme někde uprostřed moře – loď je zmítána větrem a Ježíš se nám v dálce jeví jako přízrak. - Kde zůstal? Proč nešel s námi? Zdá se nám, že přichází do naší rozbouřené situace anebo je to už jen taková představa?
Petr a jeho odvážná víra – Petr má odvahu vystoupit z lodi a jít Ježíši naproti – možná Petr symbolizuje nás jako jednotlivce. A teď přemýšlejme – chce se Petr ujistit, že jeho vidění je správné? Nebo chce mít Petr stejné schopnosti jako Ježíš? – totiž chodit po vodě…a nebo chce být jen blízko Ježíši bez ohledu na ostatní?
Každopádně Petr je odvážný – miluje Ježíše a asi moc nepřemýšlí, co se stane – má upřený pohled na Ježíše a tak se vydává na neklidné moře. Neřeší, že teď nemá pevnou půdu pod nohama. On je přece ta skála, ten pilíř, na kterém si Kristus zbuduje svou církev. Je to ten Petr, který se u poslední večeře dušuje, že Ježíše bude následovat, kamkoli půjde. Ale je to i ten slabý Petr, který Krista 3x zapírá, když pak kohout zakokrhá a už nelze vrátit slovo zpět.
A je to stejné, i když Petr kráčí po moři – nejdříve mu to jde, jde Ježíši naproti, s pohledem upřeným na Ježíše kráčí po vodě, ale pak se do toho připlete vítr, který se vším zamíchá – víru rozdmýchá pochybnost a strach. Není se už čeho chytit, všichni jsou daleko …
Co pomůže? Co zachrání Petra? Co pomáhá nám, když zapochybujeme? Když se najednou bojíme? Když máme strach o život? Když se chceme pro Krista vydat, ale není se čeho chytit? – Pomáhá modlitba – Pane, pomoz! Topím se v tom! Pane pomoz, bojím se o svůj život a nevím jak dál! Víra vystavená nepříznivé situaci se může změnit v pochybnost. A dokonce osamocená víra se může utopit. Víra se dá úplně klidně rozfoukat, zpochybnit.
Jako by nás tento příběh upozorňoval na to, kde je naše zranitelnost a co pomáhá. - Sám Petr, první biskup církve je toho příkladem. Tedy když ani Petrova, tak potom ani ta naše víra nikoho z nás není dostatečně silná a odolná. Samotná víra nás tedy asi nezachrání. A taky mě napadá, že možná není dobré bezhlavě opouštět loď. – A když už, tak pomáhá modlitba, protože Kristus zachraňuje.
Ta modlitba se nám už do tohoto příběhu jednou dostala. - Když Ježíš propustil zástupy, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil… proto jsou v tomto příběhu učedníci na lodi bez Ježíše. Protože se nám tady Ježíš představuje také jako ten, který stoupá na horu, jako náš přímluvce a sestupuje opět dolů skoro jako nějaký přízrak, zázrak - jako náš zachránce.
Pomocná ruka Kristova se vztahuje k Petrovi a zachraňuje, vytahuje z hlubin podsvětí, křísí k novému životu. Na Petrovi je ukázané, jak je naše víra křehká, zranitelná, slabá, malověrná – je to takový pohled do zrcadla, abychom si o sobě a své víře moc nemysleli. Ale zároveň je to výpověď o tom, že i takovou víru umí Bůh podržet, zachránit a ještě navíc použít.
Modlitba: Pane někdy i my odcházíme nasyceni, povzbuzeni tvým slovem do svých domovů, do svých malých společenství a tam se nám jakoby ztrácíš z dohledu. Toužíme ti vycházet odvážně se svou vírou naproti, ale vyznáváme Pane, že jsme často slabí, malověrní a pochybovační. Vyznáváme, že má na nás okolní svět velký vliv, že jeho vanutím jsme často zmítání a dezorientováni. Modlíme se, abys ses nad námi smiloval, abys nás zachránil …. Amen
Pane, smiluj se nad námi, Bože, pro své milosrdenství. Zahlaď naše přestoupení pro své slitování. Známe svá přestoupení. Náš hřích je ustavičně před námi. Proti tobě samému jsme zhřešili, spáchali jsme, co je zlé ve tvých očích. Očisti nás a budeme očištěni, dej nám slyšet radost a budeme potěšeni. Odvrať svou tvář od našich hříchů, zahlaď všechny naše nepravosti. Stvoř nám, Bože, čisté srdce, obnov v našem nitru pevného ducha. Nezamítej nás od své tváře a ducha svého svatého nám neber! Pane, smiluj se nad námi! Kriste, smiluj se nad námi! Pane, smiluj se nad námi!
Slovo poslání: Ježíš jim řekl: "Pojďte jíst!" A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!"
Požehnání: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!