Instalace
Instalace 24.10. 2010
I.čtení Mt 21,1-9, II.čtení Nu 22,22-35
Očima oslíka, aneb, jak to vidí osel – (popřípadě) oslice...
Nevím komu to už problesklo hlavou, ale možná ano, zřejmě si říkáte, co nám ta farářka tady dnes poví, protože když se to tak vezme tak NZ čtení, ale i to SZ čtení je o samých oslech - jestli jste ovšem poslouchali pozorně.
Jeden osel, či spíše oslice, nese až vzdorovitě nějakého proslulého věštce Bileáma. Který už je z té její chůze celý na nervy, mlátí ji do zad, možná i po hlavě, protože ona už ani po cestě nechce jít. Pak mu tam ještě někde o zítku přiskřípne nohu a nakonec si lehne. To už je opravdu vrchol, vezme na ni hůl a přetáhne ji tak, až se oslice nevinně zeptá - Co jsem ti udělala, že mě už potřetí biješ? Samotný Bileám, plný vzteku odpovídá a vlastně se ani nepodiví, jak je to možné, že osel mluví.
Za to my se divíme, to už je trochu moc... dobře, na to jsme si už zvykli, že ve SZ nějaký způsobem mluví Hospodin, dnes sice takto už nemluví, ale ve SZ ano. Aspoň se to tam tak píše. Ale osel? To už opravdu není moc normální. Popravdě, je to zvláštní příběh a je těžký i na výklad.
No a teď ten druhý oslík, ten z NZ, je tam někde poslušně přivázaný, nachystaný i se svojí maminkou, tedy zase oslicí. A pak má tu čest a nese samotného Pána Ježíše. Tady oslík nic neříká, stačí, že poslušně jde, necuká se, možná jde tak trochu namyšleně - cestička je uhlazená, pod nohy se mu dokonce klade „kobereček“ a té slávy kolem, všichni zpívají Hosana, hej-sana. Že by to všechno kvůli mně, no to je paráda, konečně někdo pochopil, že i mladý oslík, je přece služebníček a zaslouží si i trochu více úcty. Zkrátka cesta do Jeruzaléma se zdá být bez překážek.
Můžeme se vžít do situace obou oslů? Možná, že jsme se už trošku vžili.
(no já jsem si tady to celé pojmenovala... viz výše)
Bratři a sestry, mám takový pocit, že se někdy na svět dívám právě takovýma oslíma očima, nesmýšlím totiž o sobě více. Nejen že někdy vnímám pohledy kolem, že se na mě i lidé dívají jako na osla - mladá farářka? a je jako normální? v dnešní době? to se jako modlí? To je samozřejmě z prostředí mimo církev. Skoro jakoby šlo o nějaké exotické povolání. No ale i já se vlastně dívám, jak ten osel na některé věci kolem sebe, mnoha věcem totiž nerozumím, mnoha lidem nerozumím a nechápu, že nehledají ve svém životě Boha.
Někdy se jak ten oslík podivím i té své cestě po které jdu, najednou tu před vámi stojím v nově ušitém taláru na míru a říkám si, co tu dělám - nebo spíše, co tu mám udělat. Když mi dovolíte, já se malinko po té své cestě poohlédnu zpět a něco si spolu s vámi připomunu. Totiž ta má situace není zrovna obvyklá, protože přesně před deseti lety (8.října 2000 ve 14hodin) byl v tomto kostelíku instalován můj manžel. A kdyby tehdy za mnou přišel nějaký vizionář a nebo, že bych snad slyšela hlas Boží, který by mi řekl, že tady za deset let budu stát taky, tak bych se asi dost dobře bavila – pravděpodobně bych řekla, to asi těžko, tomu nevěřím a nebo, to byl dobrý vtip.
Tak, a tím odpovídám všem zde přítomným dětem, které se na náboženství ptaly, proč Bůh už dnes k nám takto přímo nepromlouvá. Asi bychom mu nevěřili, možná bychom řekli – tak to je teda dobrý vtip, nebo zřejmě - mám halucinace. Snáze uvěříme doktorovi, který nám řekne, že máme nějaký virus, který ani nevidíme, než tomu, že nás Bůh může někam vést. Že s námi může mít i nějaký plán.
My se totiž nechceme nechat vést, chceme si kráčet sami a svobodní, vždyť mi tu svoji cestu přeci známe sami nejlépe. Ano? Opravdu? Známe ji? Sami si odpovězte a zjistíte, že ne – neznáme. Nevíme, co nás čeká zítra, nevíme jak skončíme, dokonce ani nevíme, jak odejdeme z tohoto světa. No, někdy bychom to možná i rádi věděli, abychom se na to mohli aspoň trošičku připravit, tak se začneme dotazovat a ptát, ale třeba na nesprávném místě. Ale pozor, pozor! – i ten věštec Bileám si připadal jako blázen, protože neviděl všechno. Mlátil svého osla, hlava nehlava, určoval mu směr cesty, a ikdyž od Hospodina nějaké to poznání měl, tak přesto všechno nevěděl.
Možná, že není tolik důležité vědět, co a jak bude, ale zkrátka, nechat se vést.
Nakonec tak pozoruji, že ten osel není tak hloupé zvíře, každopádně to může být dobrý služebník. Když Pán Bůh chce, může i promluvit, třebaže je to oslice. A jak jsme to slyšeli v prvním čtení? Když Pán Ježíš potřebuje, osel je k službě připraven. Oslík si možná pomyslí, tolik slávy, když tudy kráčím, koho to vlatně nesu do toho Jeruzaléma? Je to každopádně hodný Pán, nemlátí mě po hlavě, nebere na mě hůl, pěkně mě vede, dokonce mě už ani nepotřebuje, když sám nese ten těžký kžíž na ten kopec, jménem Golgata. Tam už totiž, milí oslík, není potřeba. A byť tomu všemu zcela nerozumí, bude dál plnit svůj úkol služebníčka, poslíčka, oslíčka - a to věrně kráčet, věrně sloužit, no někdy se možná bude i cukat, ale dál bude koukat jako osel, někdy až nechápavě, na ten Boží svět a kdo ví, co ho na té cestě ještě potká.
A teď ještě něco málo z trochu jiného soudku...milí bratři a sestry....
Na začátku tohoto roku, to jsem byla ještě ve vikariátě, a na své narozeniny jsem dostala, od jedné zde přítomné dámy, dárek – byla to knížka. A v knížce bylo vloženo přání, u kterého stálo toto - možná to už zde přítomní kazatelé znají:
Kazatel má vůbec nesnadný život
Když mluví déle, než dvacet minut, vyprazdňuje sbor - když káže kratší dobu, není dobře připraven.
Mluví-li nahlas, křičí - mluví-li normálně, lidé ho neslyší.
Chodí-li na návštěvy, není nikdy doma – je-li vždy doma k dosažení, nenavštěvuje lidi.
Prosí-li o dary, je na peníze – neprosí-li, je povýšený.
Má-li při pastoračním rozhovoru čas, zdržuje – zkrátí-li hovor, odbývá lidi.
Začíná-li shromáždění přesně, jdou mu hodinky napřed – začne-li později, zdržuje lidi.
Opravuje-li kostel, vyhazuje peníze – neopravuje-li jej, nechává ho zpustnout.
Je-li mladý, chybí mu zkušenost – je-li starý, měl by jít do důchodu.
Dokud je živ, vědí všichni všechno lépe a když zemře, není, kdo by ho nahradil.
V poznámce bylo připsáno - Ale stojí to za to!
Tak nejen, že mě to milí bratři a sestry pobavilo, ale přiznám se, vehnalo mi to i slzy do očí. Hodně dlouho jsem potom přemýšlela, jestli to za to skutečně stojí, když ta farářská služba, jak se zdá, je celkem taková nevděčná práce – zkrátka ať děláte, co děláte, všem se nezavděčíte.
Ale víte co? Já budu pro Pána Boha třeba klidně i oslem, mně to za to stojí!