Hvězda z východu
EKUMENICKÁ BOHOSLUŽBA
Hvězda z východu
"Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit"
Matouš 2,1-12
Říkáme tomu vánoční evangelium – zpráva o narození Ježíše je takové vánoční téma, o Velikonocích život tohoto dítěte, Ježíše už nahlížíme přeci jen jinak.
Ale je to téma narození Kristova jen jednoroční sváteční vánoční událost? Nemusí to tak být – to dokazuje i to téma křesťanů z blízkého východu, kteří jej vybírali pro Týden modliteb za jednotu křesťanů a chtěli, abychom promýšleli nově Ježíšův příchod na tento svět a jeho okolnosti, abychom z odzdobeným a vyhozeným stromečkem neodhodili od sebe i tu zvěst, která by měla v nás zůstat a přetrvávat.
Kde je ten právě narozený král Židů? Ptají se mágové, kteří vidí znamení na obloze, která následují, aby se mu mohli poklonit. Bratři a sestry, kde je ten narozený král Židů? Ptám se dnes já vás. Kde se vlastně dnes rodí Kristus? To je přece proces, který nebude zcela dokončený. Tu otázku bychom si měli klást stále a nejen o Vánocích. Kde je ten právě narozený? Kde se právě teď rodí? Kde je Kristus? Kde se ukazuje? Přece víme, že tato událost se nějak přeneseně stále děje. Někde, někdo uvěří a už se tam v tom srdci rodí Kristus. Něco malého, nového tam začne růst a začne to měnit všechno a všechny kolem, přesně jako když se vám narodí dítě. Také se stane centrem vaší pozornosti. Kde se dnes rodí Kristus?
Viděli jsme na východě hvězdu a přišli jsme se mu poklonit …. hvězda z východu, znamení na obloze… také bychom chtěli znamení na obloze? Nějaký jasný ukazatel, který by nás dovedl až na místo, kde se rodí Kristus? A potřebujeme taková znamení? My přece víme, kde se rodí Kristus … je to přece všude tam, kde je víra, kde se mají lidé rádi, kde si dokáží odpustit, kde si pomáhají, naslouchají sobě navzájem, kde moc dobře ví, že to nedělají ze sebe a z nějakého vlastního prospěchu, aby se ukázali, ale že je přemáhá Boží láska a odpuštění a oni nemůžou jinak, než aspoň nějak napodobit či zrcadlit tu Boží lásku na sobě a zkoušet to dělat…
I když a nebo přestože, je moje povaha třeba spíše sobecká, moje výchova byla v nelásce, i když ty moje předpoklady tomu vůbec, ale vůbec neodpovídají, i když je někde ve mně pýcha a jiné neduhy... tak i v takovém srdci se může začít rodit Kristus.
Chtěli bychom někdy zahlédnout jasně kometu, hvězdu z východu a myslíme si, že pak by to naše následování bylo snazší. Mohli bychom pak říct... tady je jasné znamení kde a kdy se narodil Kristus, co víc ještě druhým vysvětlovat, mají to vepsané přímo nad hlavou, stačí zvednout hlavu a podívat se na oblohu. Takhle by se nám líbilo i zvěstování. Nejen, že bychom měli v tom všem jasno my, ale ještě bychom mohli říct tomu vedle sebe... co na tom nechápeš, co na tom nevěříš, Kristus se prostě narodil v Betlémě, podívej na oblohu, vidíš to znamení, vidíš to světlo, vidíš tu jasnou hvězdu, prostě tvůj Spasitel tu už dávno je. Ale milí bratři a sestry vidět nestačí, vidět znamení ještě není víra.
Mágové zpozorovali, že se něco neobvyklého děje na obloze, to co se děje nahoře se nějakým způsobem odráží i tady na zemi. To je dobré znamení. Protože je to vyburcovalo k aktivitě, nezůstali s hlavou v oblacích, ale vydali se na cestu. Ale jak vidíte, není to zase tak jednoduché, když uvidíte znamení. To totiž taky znamená, nezůstat stát na místě, ale vydat se hledat a pátrat, kde se to děje tady na zemi. Musíme tedy i my, hledat a pátrat, kde je to místo, kde se tady rodí ještě Kristus. To, že nemůžeme zůstat doma na místě a čekat s hlavou vzhůru je jasné. Hledat, pátrat, objevovat, ptát se … putovat za Kristem…to je i taková celoživotní náplň a je to nakonec velké povzbuzení pro ty, co díky pandemii uvízli doma. Strach o život dokonce ochromil jejich vycházení i vcházení. Co tím vlastně člověk získá, když takto ustrne a kolik toho ztratí, když přestane hledat, pátrat, putovat za Kristem.
Také si všimněme, co se přihodilo na té cestě těm mágům … měli jasné znamení na obloze, šli za světlem, člověk by si řekl, že tihle to měli naprosto jednoduché v tom hledání Krista. Měli přece znamení, pochopili že se událo něco mimořádného v dějinách lidstva. Dokonce věděli, že se narodil král Židů. Možná si říkali... právě nastal ten historický okamžik a my jsme toho součástí... vydali se tedy hledat krále. A jak je to pátrání dovedlo těsně vedle. Místo do Betléme, nejprve dorazili do Jeruzaléma.
Proč hledali Ježíše nejdřív v Jeruzalémě, dyť Betlém je o šest km dál? Protože dorazili do královského města Jeruzaléma a už se přestali dívat nahoru. Dyť tady přece někde to musí být? V tu chvíli se už spoléhali sami na sebe a svou vlastní intuici a hned byli vedle jak ta jedle. Ale není král jako král. Co nám to říká? Na co nás to upozorňuje? Že třeba můžeme mít i jasné znamení, které bude ukazovat ke Kristu a přesto k němu nemusíte hned trefit. Může to být zcela jiné království, takové nablýskané, které navíc usiluje o to získat si naši poklonu, naši úctu, naše dary a oběti. Co to dnes jenom všechno může být? Jen pátrejme, kam na jaké scestí nás třeba dnes mohou dovést hvězdy a horoskopy... kam nás zavádí přehnaný kult těla (diety, zdravá strava)… jak nás mohou ošálit i jiná náboženství z východu, různé meditační praktiky. Je těch protivníků opravdu hodně a tváří se, že jsou blízko zdroje a oni opravdu jsou, protože touží to naše hledání, pátrání a dotazování překazit. Chtějí získat naši přízeň a pozornost, odvést nás z cesty. Kolik mladých lidí se v tom dnešním hledání ztrácí a my jim úplně nedokážeme ukázat cestu, protože těch vlivů je hodně.
Král Herodes dokonce mudrce sám do Betléma pošle, ale víme proč?... on potřebuje tu svou konkurenci zničit. A my můžeme pozorovat ten kontrast mocný a bohatý moci pán tohoto světa versus chudý a bezbranný Boží vyvolený. Ten zápas tu bude vždycky, i v nás se tu bude takto rvát a bít, ale my máme tu výhodu, že víme jak to všechno nakonec dopadne. Víme, kdo tady v tom nerovném boji nakonec vítězí, víme ke komu se Bůh přiznává. A je to pro nás dobré znamení, protože až se třeba zase jednou budeme ve svém životě ptát na cestu, tak víme, tudy cesta nevede. Nenechte se zmást moci pány tohoto světa, oni mají moc, ale jenom tady, Boží věci si stejně nakonec prosadí.
Dnes máme symbolicky v rukou malou hvězdičku, není to žádná kometa. My ani nejsme žádné hvězdy, jsme jen takovým odrazem na obloze tady na zemi, nic víc. Opravdu nedělejme si zásluhy a vůbec ani nepřemýšlejme jak víc svítit, tím se netrapme, důležitý je stejně zdroj a ten budu vždycky jaksi mimo nás. Takže nikdo by podle našeho světla ani nikam nedošel, protože my sami potřebujeme světlo, které nás povede v temnotě noci, v temnotě doby, ale třeba i v temnotě našich mezilidských vztahů, které skrývají ledacos. Jediné, co můžeme udělat, připojit se ke světlu, které nás na naší cestě životem osvítilo, ukázalo směr. Když to uděláme, tak to Boží znamení tady na zemi bude zřetelnější a bude to poznat i v tom kostele, který večer svítí, ze kterého jde společný zpěv … to jsou přece ještě pořád dost dobrá znamení, že Kristus tady někde mezi námi stále je a stále znovu se rodí. S každým malým dítětem, které tu přece přivedeme vnášíme více světla a to někdy stačí. Jen to nestačí jednou do roka na Vánoce. Proto je fajn, že vánoční evangelium, ta radostná zvěst nám zaznívá ještě dnes, ke konci ledna.
Na závěr chci jen dodat, že je to velký paradox, co se hvězd ve skutečnosti týče, protože když je jasno, tak na noční obloze je vidět spousty hvězd, které už nemusí dávno existovat, ale my vidíme ještě jejich světlo, které k nám putuje roky. Ne jakoby dopředu, ale až zpětně je vidět jejich světlo. To nás takto může vést i k myšlence, čí jsou ty hvězdy z minulosti, kterých to světlo jde stále vidět, i když už mezi námi nejsou. Jsou to třeba bibličtí svědkové víry, kteří nám tu zanechali Písmo, ale jsou to třeba i jiní, kteří svou víru nesli svým životem a předávali, možná tam patří i vaše babička či dědeček, nebo maminka nebo někdo jiný, jehož světlo je vepsáno na obloze. Dokud svítí noční obloha, svědkové víry ještě neuhasli.
Modlitba: Milostivý Pane náš a Králi, hledáme tě stále ve svém životě jako ti mudrci. Namudrujeme toho ve svém životě spousta, ale ty jsi nakonec naše jediná cesta, pravda a život. Jsi nám světlem ve tmě, v úskalích života, ale jsi nám světlem i ve dne, kdy se nám zdá všechno na první pohled jasné a zřetelné. Pane, jsi naše jediné východisko … světlo, které přišlo z východu, které symbolicky odtud každé ráno vychází a vtahuje nás do dalšího dne. Pane, ty jsi naší nadějí, uvědomujeme si svoji konečnost, smrtelnost, pomíjivost a to na nás mnohdy dolehne jako úzkost, jako marnost, ale ty přesto všechno dáváš člověku smysl bytí, smysl existence, dáváš smysl naší práci, našemu pachtění, dáváš člověku smysl i v nemoci a i ve smrti. Pane, dáváš našemu životu duchovní rozměr a tento přesah nás dokáže proměňovat ke tvému obrazu. Amen.