Ekumenická bohoslužba
Ekemenická bohoslužba - konaná u příležitosti vzniku samostatného státu
I. čtení: Genesis 11,1 - 9 Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.
II. čtení: Matouš 7, 24 - 27 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
My se tu dnes scházíme, abychom si připomenuli ještě sváteční den, který proběhl minulý týden - 28. září to není jen volno, ale je to především Svatý Václav, pamětní den, kdy byl kníže Václav údajně zavražděn svým bratrem. Sv. Václav je dnes symbol české státnosti, zbožný panovník, který dokázal zachovat suverenitu českého státu – řeč je o 10. století, dnes je už 21. století. Je dobré si to připomínat. Připomínat si dějiny, historii, ale i křesťanské kořeny. Je dobré vědět, na čem všem to stojí, že to má docela dobrý základ a že se na tom dá také něco stavět.
Z Bible jsme slyšeli dva příběhy, jeden starozákonní a druhý novozákonní. Ten starozákonní příběh je o stavbě Babylonské věže. Je poměrně známý, děti se jej učí už v náboženství, pokud tedy ještě dnes do náboženství chodí. Ale tyto biblické příběhy vždy patřily do tzv. základní vzdělanosti a obecného povědomí, co obsahuje Bible, tedy není moc prostoru kam uhýbat, že jsme se to třeba neučili. Takže Babylonská věž, zmařené lidské dílo samotným Bohem a zmatení jazyků a rozptýlení. Základní přehled je dobré mít, stejně tak je dobré, umět si zařadit sv. Václava, po kterém je pojmenované např. nejznámější náměstí v Praze. A děti se nás pak ptají ... kdo je ten rytíř na tom koni - byste se divili, kolik lidí to neví a neví, kam tohoto "rytíře" vlastně zařadit.
Ale zpět k tomu biblickému příběhu o Babylonské věži… slyšeli jsme, že to s tou stavbou nedopadlo dobře. Lidé byli v té době jednotní v řeči i činech a dohodli se, že si vybudují město a věž, jejíž vrchol bude až v nebi (aspoň tak si to představovali), a tak si udělají jméno a nebudou už rozptýleni po celé zemi. Co je na té jednotě špatně, když Bůh toto dílo nakonec zkazí, zmate tam lidem jazyk tak, že z toho vznikne tak akorát zmatek a oni jsou najednou rozptýleni? No je to jednoduché - lidská pýcha, bezbožné jednání, touha udělat si jméno - to nedělalo nikdy dobrotu, to je tak akorát do nebe volající lidská drzost. Udělat si jméno, to je velmi lákavá vyhlídka - mít tak něco, čím ohromím ty ostatní, aby mohli třeba závidět, nebo vzhlížet k tomu, nebo se toho bát … to je vždy nebezpečné pokušení. Už v té stavbě, která měla dosahovat nebeských výšin, je lidská nadřazenost, v tom je velké nebezpečí.
Možná jsme v současnosti svědky něčeho podobného … pýcha, mít ve světě jméno, touha být větší a stále větší - jiným jazykem se tomu říká např. „balšaja“... a my můžeme pozorovat tak akorát zmatek a chaos na bojišti a nepomůže ani jednotný jazyk … asi tušíte kam zamířily moje myšlenky. A úsměvným paradoxem všeho je, že shodou okolností ten Babylon byl taky na východě. Vše už snad jen dokresluje známé biblické přísloví - pýcha předchází pád.
Další příběh z Bible, tentokrát z Nového zákona, je z evangelia – evangelium znamená dobrá zpráva a vypráví jej svým posluchačům samotný Ježíš. Ten příběh je tu dnes pro nás a je to podobenství, metafora či přirovnání. Tato metoda vyprávění se používá hodně i dnes, protože si to člověk dobře zapamatuje.
Opět se jedná o stavbu. Takže dva stavitelé, dva krásné domy (představme si je třeba u moře) – jeden staví svůj dům na skále a druhý na písku. Všechno je super a zalité sluncem až do chvíle, než přijde bouře s vichřicí a přívalem vody. Co se stane? Ten dům na skále to vydrží, ten na písku to neustojí. Kde udělal ten jeden stavitel chybu? Na to nemusíme být stavební inženýři, abychom pochopili, že dům na písku měl špatné podloží, nestabilní základ, a proto se to celé zbortilo. Ale proč to celé Ježíš říká? K čemu to připodobňuje?
Moudrost a pošetilost, v čem vězí tyto dva protiklady? Ježíš říká, že každý, kdo tato jeho slova slyší a plní je a myslí tím slova, která byla řečena v jeho řeči, kde velmi naléhavě mluví o tom, jaký by člověk skutečně měl být, tak se podobá muži rozvážnému tedy moudrému, který dává svému životu či stavbě pevný základ, smysl a že jej pak nějaká ta životní bouře nerozhodí.
No a pak Ježíš říká, jak to dopadá s člověkem, který ta jeho slova sice slyší, ale jaksi je tím svým životem nenaplňuje, že se to pak všechno při nějakém otřesu tak nějak rozsype, jako nějaký hrad z písku.
My tu samozřejmě dnes nemáme tolik prostoru, abychom si tu prošli celé Ježíšovo kázání, kterému se říká „Kázání na hoře“, ale ve stručnosti se tato jeho řeč odvíjí od Desatera – tedy deseti Božích přikázání, či doporučení, co by člověk raději neměl dělat, protože si tím přivodí v životě akorát tak potíže. Takže je tam vysvětleno, proč by člověk neměl lhát, krást, zabíjet, oplácet, cizoložit, závidět a tak dále … no prostě nic nového pod sluncem. To přece známe tak nějak všichni. Ale znát ještě neznamená, že se tím řídím. Naše západní společnost je celá postavená na židokřesťanských základech a tyto hodnoty máme jaksi podchyceny i v zákoně. Když někdo zabije nebo krade, tak je to porušení zákona a přijde trest, jde do vězení apod. Takže to jsou ty základy či zákony, na kterých to všechno stojí, aby to dobře ve státě fungovalo, pokud tedy není společnost zkorumpovaná.
Jenomže to nestačí mít tyto věci ukotveny jen v zákoně. Zákon se dá přece různě obcházet. Jde o to mít to zakotveno v srdci. Jednat podle toho i ve svém soukromí, rodině, vychovávat takto děti. A pak tam Ježíš taky říká něco hodně důležitého o lásce k nepřátelům, jak prokazovat dobrodiní a také, jak se modlit. To je ten dobrý stavební základ pro naše vztahy, rodiny, děti, pro naši víru, kterého je dobré se držet, když ty životní bouře chceme nějak ustát a překonat.
Když je dobrý základ, tak dům, stát, společnost či život jednotlivce ustojí i příval, který se přežene a nenapáchá tolik škody, jako když ten dobrý základ chybí.
Chtěla bych nás tady dnes všechny proto povzbudit, abychom nepodléhali panice, malomyslnosti, zoufalství a strachu, když přijde bouře - ono se to jinak říká a poslouchá, když je klid a nic se tak strašného neděje, ale my víme, že ta bouře je za humny a to v nás klid rozhodně nevzbuzuje… bojíme se války, bojíme se drahoty, chudoby, bojíme se, že přijdeme o své pohodlí. Bojíme se, že nám bude v zimě zima. Ale příliš strachu paralyzuje, ochromoje lidskou mysl a člověk tak snadno ztrácí naději a víru.
Již zmiňovaný svatý Václav, si to přízvisko svatý tak nějak v té své době zřejmě skutečně zasloužil, protože jeho až legendární, dalo by se říct, charitativní činnost a křesťanské cítění, které přenášel do společnosti v době hlubokého středověku je u dnešních panovníků takřka nemyslitelné.
My se dnes označujeme za součást moderních dějin, říkáme si vyspělá civilizace, ale přitom zoufale pozorujeme, kam až nás vědeckotechnický pokrok posunuje. Jaké sebedestrukce je člověk schopen, když vynalezl zbraně hromadného ničení a jak nebezpečně nás to všechno oddaluje od víry v Boha. Musíme být teď proto hodně na pozoru, aby babylonský zmatek neovládl naše hodnoty. To, co Bůh na počátku stvořil, bylo přeci jen dobré stvoření, ale člověk zatoužil po bohorovnosti. To už známe z ráje a hned vzápětí následovala bratrovražda.
V Bibli čteme o válkách a naše dějiny jsou také plné válek, akorát je to teď hodně blízko a my teď prožíváme jednu kapitolu válečných dějin. Jak to dopadne je koneckonců i na nás samotných. Nezapomeňme proto na to Ježíšovo slovo – tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.
Modlitba: Pane Bože, tys nám v životě neslíbil, že bude pro nás jen nebe bez mráčků... jsou vichřice, jsou bouře, jsou přívaly, živelné katastrofy, jsou nemoci, bouře a nepokoje i v našich osobních životech, jsou války a zmatky ... prosíme tě, aby se tvoje slovo stalo opět pevným základem pro náš život, naši společnost, zemi, kde žijeme a dej, ať podle tvého slova dokážeme žít a naplňovat jej svým životem. Amen.
Matouš 5,3-10 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.