Ekumenická bohoslužba 2024
Podobenství o milosrdném Samařanovi
Lukášovo evangelium 10, 25-37
25Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ 26Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 27On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ 28Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ 29Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ 30Ježíš mu odpověděl:
„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. 31Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. 32A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. 33Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; 34přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. 35Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘
36Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“
37Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Ty texty dnešní bohoslužby pro ten ekumenický lednový týden připravili křesťané až z dalekého Burkina Faso. Víte, kde je Burkina Faso? Já jsem to nevěděla – je to stát ve střední západní Africe. Je to pod Mali – v Mali byli ještě do roku 2022 na misích čeští vojáci, tak možná si vybavíte už nyní lépe mapu Afriky. Je to taky ale nad Gabonem, kde před sto lety Albert Schweitzer léčil a misionařil v pralese.
Ten název Burkina Faso se překládá jako Země spravedlivých, ale navzdory tomu, že nese tato země takový šlechetný název, tak zažívá vážnou bezpečnostní krizi, která postihuje všechna místní náboženská společenství a církve. Po velkém džihádistickém útoku, který byl spáchán v roce 2016, se situace ještě dramaticky zhoršila. Množí se zde teroristické útoky, bezpráví a obchodování s lidmi.
I když skutečně žijeme v naprosto jiném sociálním kontextu a prostředí než ti, kdo vytvářeli letošní ekumenické texty, tak myslím, že nás jako křesťany spojuje Kristova láska a prožíváme podobnou bolest z vnitřního rozdělení.
Tak tedy nejen my tady ve střední Evropě, co prožíváme blízkost války na Ukrajině a celkové ohrožení demokracie a jejich hodnot, ale i takové Burkina Faso někde v Africe a tamní křesťané jsou v ohrožení a snaží se žít v souladu dvojího přikázání lásky:
„Miluj Hospodina, Boha svého… a svého bližního jako sám sebe“ (L 10,27)
Dnes jsme k tomu jako evangelium slyšeli podobenství o milosrdném Samařanovi, ale klidně by se mohlo jmenovat jinak... třeba Rozhovor se zákoníkem nebo Nejdůležitější přikázání a nebo taky Kdo je můj bližní?
Kdybychom se zaměřili na to, že je to vlastně rozhovor mezi Ježíšem a zákoníkem, tak bychom si nejdříve museli ujasnit, kdo byli tehdy v době Ježíšově ti zákoníci. - Zákoníci byli hlavní oponenti Ježíše, byli to znalci Mojžíšova zákona, uměli ho vykládat, aplikovat pro lidi, učili jak se má zákon dodržovat – prostě kladli velký důraz na literu zákona. Označovali se také titulem rabbi. Ježíš nejen, že s nimi vedl často kontroverzní rozhovory, tak se je ale zároveň nebál i kritizovat, vadilo mu jejich pokrytectví, povrchnost, povýšenost.
Nicméně s Ježíšem vedli takové veřejné rozhovory, kdy jako kdyby jej zkoušeli ze znalosti zákona potažmo Písma a z jeho dodržování, aby si jej tzv. proklepli, když jej tedy předchází ta pověst Mesiáše. A taky jestli se náhodou to jeho učení nerozchází z činy, které koná. V tom byli zákoníci perfekcionalisti, hlavně nepřekročit zákon, např. v sobotu ani o krok navíc.
A hned ta první zákoníkova záludná teologická otázka na Ježíše míří na věčnost – Mistře, co mám dělat, abych měl podíl ne věčném životě? No a Ježíš mu odpovídá v jeho stylu, ty jsi přece ten znalec zákona, ty to víš určitě nejlíp, tak jak to tam čteš (jak tomu rozumíš ty, jak si to ty vykládáš v tom zákoně)… No a zákoník odpovídá tím krásným dvojím přikázáním lásky – Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe. - No a Ježíš mu řekne... správně, víš to, dobře jsi odpověděl, tak běž a taky to tak dělej a budeš mít život.
No jo, říká zákoník trochu výmluvně, ale já vlastně nevím, kdo je můj bližní? A Ježíš mu odpovídá tím Samaritánským podobenstvím o první pomoci.
A když to podobenství Ježíš dořekne, tak se toho zákoníka ještě pro jistotu zeptá – kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? A zákoník odpovídá, no přece ten, který prokázal to milosrdenství.
Když se zeptáte malých dětí, nebo kohokoliv jiného i dospělého i mimo církev, tak všichni mají jasno v této otázce u tohoto příběhu. Bližním se tomu, komu prokazuji milosrdenství. Tohle to prosím platí i v naší společnosti mimo církev, protože je postavená na židokřesťanských základech. Nedokážu ale odpovědět, jestli to takhle mají muslimové, ale dnes už vím, že takoví křesťané v Burkina Faso tohle znají taky navzdory tomu, co se tam děje a to je dobré znamení.
A teď, kdybychom se zaměřili na to samotné podobenství a rozebrali si postavy, které míjejí zraněného pocestného, tak zjistíme, že Ježíš ale velice trefně míří do řad tehdejšího židovství, dnes bychom řekli církve. První procházející není jenom tak někdo, je to kněz – a kněz velice dobře zná zákon, přikázání, dokonce o tom i káže v kostele, že? Druhý je levita, a to taky není nikdo mimo církev, ale tihle taky sloužili při chrámu a jistě dobře znali přikázání. Ale jde vidět, že znalost zákona není všechno – víra je živá, když se aplikuje v běžném životě, když proměňuje člověka k laskavým činům, pak se teprve potom můžeme bavit o nějakém věčném životě. Ale pokud neumíme svůj současný život proměnit, pokud nám chybí soucit, pokud jen pospícháme a nemáme čas se s někým zastavit a ujít s ním v jeho těžkosti aspoň kousíček cesty, tak je úplně jedno, jestli umíme zpaměti desatero nebo shrnuto - dvojí přikázání lásky.
Pojďme si ale něco povědět ještě něco o těch Samaritánech. Samaritáni byli obyvatelé střední Palestiny – v jejich náboženství byly smíšené prvky pohanství s židovstvím, nakonec ale to židovství převládlo a vzali ho za své. Takže Samaritáni byli takoví proselyté – příchozí odněkud, dnes bychom řekli asi takoví nevítaní konvertité, prostě nepravověrní Židé. V době Ježíšově se ale v dodržování zákona od Židů moc nelišili, ale Židé je vyloženě nesnášeli – prostě je brali jako takový plebs, nános, náplavu.
Když si tedy spojíme tuto informaci s tím, že v Ježíšově příběhu ten skutečný skutek milosrdenství v té církvi nakonec umí prokázat jen ten, kterým opovrhuji, kterého nesnáším, který přichází někde z venku a je ovlivněn ledasčím. O kterém si myslím, že ta jeho víra není ani dost dobrá, ani dostatečně znalá, tak si na místě zákoníka musím uvědomit ještě jednu věc - můj bližní je ale nejen ten zbitý pocestný, ale nakonec i ten Samaritán, kterého nenávidím, který mě může v ledasčem v té zbožnosti štvát, ale i překvapit a dokonce zahanbit a možná i předběhnout do Božího království.
Bratři a sestry, tak si v církvi říkáme, že? Bratrsky a sestersky se přitom mnohokrát ani k sobě v církvi či napříč církvemi nechováme, proto Ježíš tím podobenstvím mluví dnes i k nám – všichni možná velice dobře teoreticky známe Desatero, různé biblické příběhy, chodíme si to do kostela poslechnout, modlíme se, zpíváme a myslíme si, že jsme ti správně praktikující věřící, vždyť všechno se snažíme dodržovat. Takže teoreticky toho víme hodně stejně, jako onen zákoník. Možná si i na různé teologické otázky sami dobře odpovíme, jako onen zákoník. Ale pokud vstoupíme do skutečného rozhovoru s Ježíšem, jako onen zákoník, tak se možná taky něco o sobě dozvíme – prostě, tak to taky tak člověče dělej tu svoji víru, čiň, jednej a pak budeš teprve skutečně žít – třeba i věčně. Teoretizování je asi taky fajn, ale Ježíš nás vybízí k činům lásky a to nelze okecat. Jistě dnes máme své Charity, Diakonie, Elimi, nemocnice - to je dobře. To jistě v době Ježíšově nebylo, ale žitá každodenní víra není teorie, je to život, který žiju v nějakém prostoru, kde se dějí různé věci a čas od času někdy i někdo upadne a potřebuje zvednout, podržet. Potřebuje naši podanou ruku, potřebuje kousek našeho drahocenného času, někdy potřebuje dokonce i trochu našich vydělaných peněz.
Víme, že milosrdenství není jen v bohulibých slovech, ale v činech lásky, laskavého přístupu, první pomoci.
Nakonec ten dnešní text opravdu dobře zapadá do naší doby, která už není tak bezpečná. Ta cesta v podobenství mezi Jeruzalémem a Jerichem byla velmi nebezpečná – je to povětšině opuštěná poušť mezi horami, tedy příhodné místo pro lupiče. Dnes některá místa, některé cesty, jsou také nebezpečné, dokonce se stávají válečnými zónami. Jsme moc dobře informováni o tom, kde to právě teď vře a kde je dobré raději nechodit. Ale přesto ta znalost a informovanost nás činí až netečnými a až chladnými, když každý den vidíme, co se děje. Soucit je tak najednou velmi vzdálená komodita.
Dnes se ale máme zastavit, už to že jsme sem přišli, jsme obětovali svůj čas v týdnu, nyní můžeme ten čas věnovat modlitbě za nebezpečná místa a také myslet třeba na křesťany v dalekém Burkina Faso. Můžeme promýšlet nově svůj postoj aktivní pomoci, nepřestávat se ptát, kdo je můj bližní – bratr či sestra. Přemýšlet, jestli taky někdy před něčím nezavíráme oči, nepřecházíme s výmluvou. Ale jsme tu také proto, abychom byli hlavně vděční, že lidské samatitánství ještě nevymřelo a že tu stále je a působí.
„Miluj Hospodina, Boha svého… a svého bližního jako sám sebe“ (L 10,27)