Ekumenická bohoslužba - smíření - jsme na jedné lodi!
Smíření – hodit náklad přes palubu
Skutky 27, 18-38
Lukášovo evangelium 18,9-14
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Někdy se v životě stane, že se rozdělíme – jdeme spolu kus cesty a pak se odpojíme, protože máme každý trochu jiný cíl. Někdy se zase rozdělíme v názorech – do určité chvíle si přizvukujeme, kýveme, nacházíme společnou řeč, ale potom to třeba nejde a najednou zjistíme, že nakonec máme rozdílné přesvědčení a pak vznikne nedorozumění – jako kdyby měl najednou každý úplně jiný jazyk. A takové rozdělení, nedorozumění, neporozumění se děje i třeba v manželstvích. Dlouho spolu manželé dokážou snášet dobré i zlé, ale mnohdy se stane, že se to dostane do určitého bodu, kdy to už dál nejde a nastane rozdělení – cesty se rozejdou. A každý si jde svou vlastní cestou, svým vlastním životem. Zní to smutně, když se něco rozděluje, že? Ale takto to bylo a je i v církvi. I v církvi se rozvádí, rozděluje – ba sama církev se rozděluje. Jakoby si sama církev s církví neporozuměla – a tak se rozešla. Aby se mohla znovu sejít, musí se smířit, ledacos odpustit, ale hlavně něco taky odhodit a nepřetěžovat se tím.
Často se mě lidé ptají jaké jsou mezi námi rozdíly, hlavně tedy mezi katolíky a evangelíky. Tak já vždycky odpovím, že nerada mluvím o tom, co nás rozděluje, ale o tom, co nás spojuje. - Víte, co nás spojuje? Spojuje nás víra, možná i přátelství. Spojuje nás právě teď tato ekumenická bohoslužba. Společně ztrávený čas, společné rozhovory, sdílení, návštěvy, společenství kolem stolu, pozvání... to je moc hezké a je potřeba o tom mluvit a neživit se jen rozdíly.
Dnes jsme tady společně z několika církví. Společně máme v tomto měsíci několik bohoslužeb – možná je to na někoho hodně a uvnitř si řekne - už zase? Půjdu jen jednou - půjdu jen, když to bude v naší církvi. Máme sice společného Pána Boha, jo na tom se shodneme, ale přeci jen ten praktický zbožný život jsme každý zvyklý ve své církvi vést jinak. A tak možná na konci ekumenického období si nejeden poví – Pane Bože děkuji ti za tu zkušenost - všude dobře, ale u nás ve sboru je nejlíp. Už toho bylo nějak moc a přeci jen - my se totiž modlíme a zpíváme jinak. My to prostě celé máme jinak – já to mám jinak, jinak jsem posbíral/la. Jinak jsem si naložil/la. Rodiče mě vedli ve víře takto, a nebo nevedli, ale svou zbožnost jsem takto ve své tradici uchopil/la a takto se s ní ztotožňuji a toho se držím a tamti to berou zase nějak jinak. A na svém postoji nehodlám nic měnit.
Pán Ježíš v evangeliu říká jedno podobenství – je to příběh dvou rozdílných lidí, co se setkají v jednom kostele pod jednou střechou, v jedné chrámové lodi – chcete-li?
A mluví o jejich modlitbě – modlitba je ten nejniternější rozhovor vyslaný směrem k Bohu a že jej Bůh slyší není pochyb – nemodlíme se přece naoko, naprázdno – nebo snad ano?
A Bůh má před sebou dvě modlitby – jednu od skutečně zbožného člověka, který svůj křesťanský život utáhl do dodržování zákona takovým způsobem, až se stal jeho celoživotním otrokem. To jo, to ne, a nedej Bože abych byl jako támhle ten, co stojí támhle, který se tím mým program či zákonem, chci říci, tvým zákonem, vůbec neřídí. Předstupuji tady před tebe, ty vidíš, jak se snažím – nikoho nepodvádím, nemám žádné hříšné myšlenky, žiju zbožně, čistě, mám zbožnou rodinu, dělám bohulibou práci, nikoho neokrádám atd.- no každý, kdo jsme nějak svázáni církví, máme v sobě kus takového farizeje.
Nezlehčuji to, sám pán Ježíš měl k takovým lidem velmi blízko, teologicky si s nimi nejvíc rozuměl, vedl s nimi hodně rozhovorů o víře a pravé zbožnosti.
Ale i ta druhá modlitba stoupá vzhůru, i od toho, kdo si říká - co já tady vlastně dnes dělám, vůbec sem nepatřím, neumím se modlit, dělám spoustu špatných věcí. V mém životě jsem dost pokazil ani rodina se mi moc nevyvedla - jsem hříšný člověk Bože, který potřebuje ve svém životě přijetí, odpuštění, nemám ze sebe dobrý pocit ani z toho, co dělám – mám třeba sice dost peněz, ale nejsem vnitřně spokojený, dost lidí jsme podvedl, některým ublížil – asi tě tu dnes i hledám ...
No jak se hezky přiznal ten celník jeden. Hříšník jak vyšitý a taky nejvhodnější adept na Ježíšovo následovnictví – takový za Ježíšem šel, neměl žádné předsudky a stal se Ježíšovým učedníkem - nejbližším spolupracovníkem. Ale i toto je naše lidská stránka, když jsme ovšem před Bohem upřímní.
Jsme svědky toho, jak Bůh tyto naše modlitby, naše vnitřní rozhovory vyhodnocuje, jak na ně pohlíží. Bůh nám prostřednictvím Ježíše ukazuje, jak nás slyší a na co vlastně slyší. Že nepotřebuje slyšet, jak se snažíme být dobrými křesťany a lepšími než tamti druzí, nepotřebuje znát náš povýšený pohled. - A věřte, že v každém z nás takový pohled někdy je.
Ale Bůh slyší a ospravedlňuje, když jdeme do sebe pěkně do hloubky a jsme schopni nahlédnout, reflektovat svou hříšnost, pojmenovat chyby, které opakujeme. Bůh nestojí o naše porovnávání s druhými – sám si porovná. Oceňuje pokoru a dává milost těm, kteří o to stojí.
Modlitba je velmi citlivý a hluboký rozhovor, který se odehrává v našem nitru. Je to pohled nás do nás samotných před Bohem. Ale vidíme, že může být i velmi povrchní a povýšený, neupřímný a přesto může být myšlen naprosto vážně – taková modlitba totiž vypovídá o jakési snaživé zbožnosti, o něčem, co jsme si tady dlouho pěstovali, na čem jsme si hodně zakládali. Až se mi chce zastat toto farizeje, vždyť on se tak snažil, byl v tom všem celoživotně angažovaný - vychovávaný a vedený, on to svým způsobem myslel upřímně, protože už to ani jinak neuměl. Už se ale nedokázal od té své upjaté zbožnosti oprostit a být zcela upřímný sám před sebou a před Pánem Bohem. To je nebezpečí nás všech, co jsme tak dobře kování v té své zbožnosti.
Obraz lidí na jedné lodi ze Skutků apoštolských z prvního čtení je tak trochu i náš případ. Každý tu dnes zastupujeme nějakou církev. Některé církve jsou stoleté, ale i starší a i mladší. To je rozhodně víc, jak jedna generace – je tu zcela jistě uskutečňováno předávání víry z otce na syna, to je dobře. Někdy se sice nitka přetrhne, ale je rozhodně na co navazovat. Takže máme dobře naloženo a můžeme plout životem. Naše loď se možná zrovna nezmítá v bouři, ale věřte, že vnější nebezpečí a hrozba moře-světa tu stále je. Vždyť jako církev společně prožíváme jakýsi tlak a nebezpečí úpadku. Co s tím? Jak se zachráníme?
No přátelé – je potřeba spojit síly a ulehčit lodi. Když už jsme se i dnes na tu společnou plavbu dali, tak je potřeba také něco odhodit, aby se nám plulo snadněji a lehčeji. Odhodit třeba zášť, pokrytectví, předsudky, ale pro dnešek můžeme odhodit třeba jen rozdílnou tradici, bolavou minulost. Spojuje nás přece víra a cíl je jasný. Když se nám toto tady dnes podaří, tak dojdeme ke smíření na té naší společné cestě víry – a to nejen mezi sebou navzájem, ale i před Bohem. - A jak říká apoštol Pavel - Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: `Neboj se, Pavle... - Nebojte se bratři a sestry, jen něco, co sebou dlouho vlečeme musíme odhodit, abychom si ulehčili, smířit se mezi sebou navzájem a pak se už před Pána Boha dostaneme...
Modlitba: Bože, dárce odpuštění, osvoboď nás od bolestných vzpomínek na minulost, které zraňují náš společný křesťanský život. Veď nás ke smíření, abychom skrze Ducha Svatého nenávist překonávali láskou, hněv vlídností a podezřívavost důvěrou. Prosíme o to ve jménu tvého milovaného Syna, našeho bratra Ježíše. Pane Bože jako křesťané vyznáváme, že pocházíme z různých církví a tradic a ke své lítosti jsme za uplynulá staletí nashromáždili množství zavazadel, která skrývají vzájemnou nedůvěru, zahořklost a podezíravost. Děkujeme proto Pane za to, že se v minulém století zrodilo a rostlo ekumenické hnutí. Děkujeme ti za ekumenické setkání tady a dnes. Toužíme po vzájemném odpuštění, smíření a přijetí. Pane Bože nedopusť, aby zavazadla a i duchovní zátěže z minulosti se nám stala překážkou a bránila nám přibližovat se k sobě navzájem. Amen.