Dva zástupy lidí, kde stojíš se svou vírou ty?
Dva zástupy lidí, kde stojíš se svou vírou ty?
I.čtení – Lk 9,55-62 ;II.čtení – Lukáš 7,11-17
Vzkříšení syna naimské vdovy
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid". A tato zvěst se rozšířila o něm po celém Judsku a po celém okolí.
V tomto příběhu se udála veliká věc. Možná bychom chtěli být svědky také takové události, kdy někdo mrtvý opět ožije a má opět příležitost žít. Zcela jistě bychom chtěli, aby to byl někdo blízký, někdo, koho jsme milovali, ale už jsme jej předčasně ztratili. Přáli bychom si, aby měl také tu šanci nově ožít a dožít si svůj život do slušného stáří. Přáli bychom si, aby byl tady s námi, abychom mohli společně ještě něco zažít, být spolu – užít si jeden druhého. Určitě si každý ve svém nitru neseme nějakou takovou bolestivou ztrátu, kterou bychom, „mít tu moc“, rádi odvrátili. Možná si říkáte - kdyby se to stalo, jinak bychom si života vážili a užívali si jej. Jinak bychom si dotyčného považovali, jinak bychom se měli tady na tom světě rádi.
Když čteme tento dojímavý příběh, končící takovým happyendem, tak si ve skrytu duše asi říkáte, ale takto to v tom našem životě většinou nechodí – žádné zázraky, žádné návraty, jimiž bychom byli svědky – většinou jsou to nevratné ztráty a žádné nálezy. - Má nás tento příběh podráždit a našeptat nám, že něco takového není stejně možné? - K jakému přemýšlení se máme dopracovat, když slyšíme o vzkříšení z mrtvých? - A co je vlastně v tom příběhu pro nás důležité slyšet?
Možná není v tomto příběhu v první řadě ani tak stěžejní to vzkříšení, jako spíše ty dva zástupy lidí. - Pojďme se na ně podívat.
Ten první zástup má v čele Ježíše. Vede je a oni jej následují. Něco od té cesty s ním očekávají. Něco už dokonce zažili a chtějí zažít znovu. Jsou plní očekávání, toho co přijde. Je to tedy cesta následování, cesta očekávání, cesta plná nadějí. Možná je to i naše cesta. Vždyť jsme křesťané – následovníci Krista, také něco od Krista očekáváme – možná očekáváme také nějaký ten zázrak. Ve vzkříšení zatím moc jasno nemáme, ale někdy nějaké to zázračné uzdravení, které by překonalo i dosavadní medicínu, by se hodilo. Ovšem na cestě životem máme příležitost v Boží přítomnosti prožívat i malé zázraky, když jsme pozorní – vidíme, že se dějí. A nejen ty, ze kterých bychom byli paf. - Někdy přece vidíme, jak dokáže víra člověka zasáhnou a proměnit. A nebo si o té víře málo povídáme? - Vidíme, co dokáže modlitba, pokud se upřímně k Bohu obracíme. A nebo se málo modlíme a spíše spoléháme na sebe, a potom ty zázraky víry ani nevidíme? - Pokud máme oči víry, tak vidíme přeci ty věci, kterým někteří říkají náhoda, štěstí, správná chvíle... Ale také vidíme, že kráčet za Ježíšem neznamená vyhýbat se tomu, co máme potkat – někdy se střetáváme se smutnými životními událostmi a jsme jimi konfrontováni, v žádném případě kráčení s Ježíšem neznamená život v nějakém pomyslném nebíčku.
Pak je tu ten druhý zástup – zástup plný smutku a beznaděje. Zástup, který směřuje ze života do smrti. Zástup, kde v čele jde osamocená vdova, která ztratila svého jediného syna. Nikdo ji v té samotě a beznaději nemůže pomoci, jedině tak že ji doprovází. Je to cesta neskutečné vnitřní bolesti, pláče, prázdnoty a samoty. Je to cesta nevíry, cesta bez Krista. Možná jsme někdy stáli i v tomto zástupu. Kdy jsme nevratně vyprovázeli někoho blízkého – kde nebylo slov na utěšení a povzbuzení.
Biblický příběh nás vtahuje do situace, kdy se tyto dva, tak diametrálně odlišné, zástupy setkávají. Kdy samotný Ježíš vstupuje do děje toho druhého zástupu, toho smutečního pohřebního průvodu a zastavuje jej. - Víte, že Ježíš tím překračuje jisté hranice? Vystupuje proti nepsaným etickým (a snad i židovským) předpisům. Protože to je něco, co se ctí a dodržuje už po staletí, že pohřební průvod se má nechat v klidu a tichosti projít (a to i u nás). Nemá se do něj vstupovat a ani do něj zasahovat či jej nějak narušovat. Má se uvolnit cesta a zpřístupnit. Má se každý zastavit a utišit – popřípadě smeknout (ale to si lidé už možná nepamatují).
Ježíš tento zástup zastavuje, aby do něj vstoupil a proměnil jeho smutnou pouť – aby změnil smrt v naději na život. Ježíš do tohoto zástupu vstupuje se svou lítostí. Se svou lítostí k jednomu jedinému člověku, ke vdově, která dříve ztratila manžela a teď už i jediné dítě, syna. Která ztratila všechno na čem ji kdy v životě záleželo, ale která přišla i o sociální jistoty a dostává se tak na úplné společenské dno.
Ježíš vstupuje k člověku, který ztrácí smysl života, když jej opouští jeho nejbližší. Vstupuje do jeho zármutku a dává mu novou naději.
Koneckonců, byl by nám sympatický Ježíš, který by dodržoval mravní etiketu a nechal člověka napospas jeho bolesti a smutku? Ne, najednou je nám to jeho jednání blízké a mnohem víc srozumitelné. Vždyť v našich smutcích, bolestech a samotách se s ním chceme potkat mnohem více než kdy jindy. Chceme potkat ten nadějný zástup svědků víry, aby nám dodali sílu i naději, když se ocitáme v nevíře a beznaději vstříc smrti. Nechceme se s Ježíšem ve svém životě minout.
A tak to je i dnes. Ježíš se svým zástupem svědků zastavuje člověka na pokraji. Člověka, který už opouští bránu města. A v bráně, kde není tolik prostoru se vyhnout, se musíme potkat. Jakoby to měl Ježíš načasované, kdy má vstoupit do našeho života, kdy nás má potkat, kdy do života zasáhnout, kdy jej proměnit. Vždycky nás bude mnohem více oslovovat, když budeme v úzkých – branách. Když se mu ani my nebudeme moci vyhnout. - Vždyť to sami dobře známe, když jsme skutečně v úzkých, sami jej dokonce voláme.
Poslední věc je o tom vzkříšení. Jednak je to to poslední, co bychom moc rádi, aby patřilo také k našemu životnímu příběhu, protože netoužíme po tom, aby smrt byla to poslední, co můžeme od života očekávat. Přesto se s ní budeme setkávat a bude mít různě bolestivé podoby. A moc dobře víme, že vždycky nepřijde Ježíš, aby nás vracel zpět do pozemského života, když už třeba na sklonku, unavení a vyčerpaní životem, sami o to nebudeme ani stát.
Přijde jinak! Ježíš přijde jako utěšitel a přímluvce - přijde jako ten, který na sebe všechno vzal – všechny nemoci, utrpení a bolesti, všechny naše nepravosti i smrt. - Oba zástupy na konci příběhu, které byly doteď jako oněmělé, vypovídají s jakousi bázní, že „Bůh navštívil svůj lid.“ Ano - Bůh vstoupil aktivně do lidského života, aby jej proměnil, zachránil a vzkřísil. Bůh vstupuje do našich smutků, bolestí, ran a nemocí, aby nás povznesl.
Dnešní příběh nás chce ujistit, že Bůh v Kristu vstoupí i do naší smrti a bude mu stačit pouhé slovo, a to: pravím ti, vstaň!
Modlitba: Pane Bože děkujeme Ti, že v Kristu Ježíši, našem Pánu, vstupuješ do našeho trápení a bolestí se svou útěchou a povzbuzením. Děkujeme, že přicházíš ke každému osobně a neopomíjíš žádného. Děkujeme, že smíme věřit ve vzkříšení z mrtvých k novému životu. Už jako sám vzkříšený k nám přicházíš, abys nás těšil a uváděl do nového života. Amen.