Boží hod
Boží hod - 25.12. 2012
Čtení - Jan 1,1-5; 8,12
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Ježíš řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."
Vánoční evangelium je radostná zvěst o narození Krista, to už snad všichni víme – dnes nám to evangelium ale zaznělo jinak než jsme zvyklí – žádný anděl, betlém, jesle, hvězda, pastýři, mudrci – dnes na Boží hod nic takového nebudeme poslouchat. Ta forma tu pořád někde je, už i doma máme betlém – je to sice spíše betlémek, ale obsah je prázdný, betlém je prázdný. Je toho až moc - mnoho forem, ale málo obsahu ...
Nakonec evangelista Jan to umí říct úplně jinak a nezní to jako nějaká pohádka, povídačka o andělech. Mluví o přicházejícím slově, které se zhmotní a o světle, které osvěcuje každého člověka. Zní to poeticky, skoro jako nějaká metafora, přirovnání nebo kdo zná základy filosofie, tak až skoro tak nám to může znít – jako nějaká filosofie. Zkrátka toto slovo je poslechově daleko od Judského Betléma, kde se něco událo, ale obsahově je tu řečeno totéž, ale úplně jiným jazykem.
Jak si s takovým slovem, evangeliem, dnes poradíme?
S takovým slovem, které má v Bibli velké "S", které je nejdříve někde u Boha a pak přijde mezi nás. Co to je za obraz, či obrat?
Je to možná ten nejlepší obraz Boha, který byl kdy použit. A je slovo vůbec obraz? V našich myslích mají snad všechna slova nějaký obraz. Když řeknu cukroví, každý si vybaví rozmanité druhy něčeho sladkého na svém stole. Když řeknu ryba, taky nám vyvstane nějaký obraz – ať už celá, nebo jen její část, obalená na našem talíři – to je jedno – zkrátka víme o čem je řeč i kdybych řekla slovo cigareta.
Před Vánocemi jsem byla s dětmi v knihovně, půjčit na prázdniny nějaké knížky. Půjčili jsme si i dvě obrázkové Bible, které doma nemáme – jedna je obzvlášť hezky ilustrovaná. U jednoho starozákonního příběhu je obrázek, kde je namalovaný Bůh. Koukala jsem na Boha stejně jako moje mladší děti. Náš osmi-letý Šimon to už nevydržel a vyhrkl ze sebe – takhle vypadá Bůh? Myslím že ne, odpověděla jsem, Boha přece nikdy nikdo neviděl. To je jenom představa toho, kdo to maloval. Já nevím, jak Bůh vypadá, nepotřebuju jej vidět. Pak Šimík řekl, že si myslí, že Boha nejde namalovat, protože je to hlas. Hlas který kdysi slyšel, ale už neví, co mu říkal. Nevím, co Šimík slyšel, ale jeho odpověď mě překvapila, protože byla nejblíže tomu, čemu věřím já.
Skrytý Bůh se nám ukazuje ve svém slově a to slovo není takové jako to naše, jako když plácáme a ani přesně nevíme co. Jako když mluvíme a ani pořádně nevíme, koho tím těšíme a komu tím ubližujeme. Lidské slovo má přitom také svou váhu, někdy dobré slovo od druhého člověka tak potěší, zahřeje, zklidní, zkrátka způsobí divy, skoro až uzdraví, zdeptaný najednou pookřeje. Hned vidí vše v lepším světle. A vidíte i já, abych se vyjádřila použiju obraz světla. Nejde přece říct, ten který pookřeje, hned vše vidí v lepší tmě. My to světlo potřebujeme, stejně jako slunce, které se nám od dneška bude vracet a více ukazovat. - To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila - Je to dobrá zpráva - ještě nežijeme v takové tmě, abychom nenašli cestu ke světlu.
Ale naše slova dokáží divy i opačně. Mohou nás odhodit do úplné temnoty, do světa bez Boha. Lidské slovo může i zabít. Může vás úplně rozhodit, způsobit těžkou depresi. Lidské slovo nás může pěkně zranit a může to i hodně dlouho bolet, citlivý z takového slova může dostat i infarkt. To je úplná síla, co dokážeme svým slovem učinit, jaké věci dát do pohybu – není to vždycky jenom plác, plác, ale je to někdy i prásk, prásk – kulomet, který zasáhne a zraní všechny co slyší a možná i ty, co teprve chtějí slyšet. - Někdy se člověk na něco připravuje, chystá, něco hezkého chce prožít, někam se chce vypravit (třeba do kostela) a stačí jedno hloupé slovo a všechno je v háji.
A proč vám to tu dnes říkám? Protože jsou Vánoce. Slavíme Boží hod. Toužíme, aby se slovo dostalo ke Slovu. Aby se Boží slovo zhmotnilo, aby nás nově oslovilo a proměnilo. Aby nás oslovilo, když jsme všichni pohromadě, kdy se rodiny setkávají, jsou spolu a už třeba ani spolu moc neumí být. Kdy vzniká v rodinách i větší napětí, protože se musí všechno stihnout, aby se vše mohlo rozbalit a někdy se rozbalí a vyplují na povrch i věci, které bychom nejraději nechali někde v krabici.
Padnou slova, která jsme nechtěli ani říct, a která nebylo třeba ani slyšet. A někdy takto člověk rozsekaný slovem přichází do kostela. Není mu do zpěvu, není mu ani do modlení a není mu možná už ani do slyšení, protože toho ve svém životě slyšel už dost a taky toho už možná i dost pověděl.
Výhoda je ta, že říkat toho tady v kostele člověk moc nemusí, to amen by se sice hodilo, ale jinak nic se tu neočekává.
Tady je místo pro Boha a jeho slovo, tady se zhmotňuje slovo Boží, tady se rodí Kristus, když jsme osloveni a zasaženi slovem Božím. Tady je Immanuel - s námi Bůh, když jej zaslechneme.
Dnes slavíme Kristovo narození, Boží vtělení do tohoto světa a budeme mít také svátost Večeře Páně – chleba a víno, společenství kolem Kristova stolu. Každý je pozván, kdo věří, že Boží slovo se stává. Každý, kdo věří, že Boží slovo se naplňuje. Každý je pozván, kdo se nechává Božím slovem oslovit a v srdci proměnit. Každý je pozván, kdo dokáže odpustit těm, co nás svým slovem zranili a způsobili nám bolest. Ale je pozván i ten, kdo touží po odpuštění a ono se mu nedostává, protože to co někdy není možné u lidí je přesto možné u Boha. Bůh nám dokáže odpustit spoustu věcí a člověku tak někdy u Pána Boha projdou opravdu velké lumpárny. Nemusí být žádný svatoušek, to nakonec ani nikdo z nás není. Ale to odpuštění přichází jen tehdy, když člověk lituje, když si člověk před Boží tváří uvědomuje co dělá, jak práská a zraňuje. Tady se každý může sám na sebe podívat v jiném světle, dokonce skrytě, nikdo to nemusí vědět, jenom Bůh. Bůh, který osvěcuje naší cestu. Bůh, který nám někdy osvítí naše činění, abychom se dobře podívali co provádíme, abychom nahlédli na svůj život i z jiného úhlu, z toho, kterým se nás dívá Bůh.
Tak, teď jsme na hony vzdálení od betléma, jeslí – zkrátka té formy jejíž obsah dávno vyprchal, ale v srdci jsme možná nejblíže Kristovu narození. Pochopení toho, co se stalo a stává se slovem – se slovem lidským a se slovem Božím. Jestliže lidské slovo má takovou moc, o které ani nevíme jak kolikrát zafunguje – nedokážeme ani domyslet jakou moc má potom slovo Boží.
Proto nezapomeňme, že stále ještě platí Immanuel – Bůh je tu s námi.
Modlitba po kázání:
Pane Bože, naše lidské slovo nestačí na to, aby tě nějak vyjádřilo, uchopilo, ale to je to, co ty ani nechceš – protože nepřišel ještě ten čas, abychom směli spatřit plně tvou slávu. Vše vnímáme jako v zrcadle, jako neskutečnou životní hádanku. Přesto slavíme tvé narození, příchod tvého zhmotnělého slova a slavíme to stejně jako slavíme své narození, protože to jinak neumíme – plný stůl, rodina, přátelé, dary. Odpusť nám, že tu tvou oslavu někdy svým slovem pokazíme a neumíme si ji užít v radosti a pokoji. Neumíme být hosty, kteří si pokorně nechají od tebe posloužit tvým slovem a svátosti, ale donekonečna ti vnucujeme při tvé oslavě svůj servis, který je prázdný stejně jako naše slova. Prosíme tě Bože, abys tříbil naše slova a osvěcoval svým Duchem naši stezku. Amen
Slovo poslání: list Jakubův 1,16-27