Boží hod 2020
v uvozovkách? "Čas radosti, veselosti světu nastal nyní ..."
Ke čtení: Prolog Janova evangelia
Dnes máme Boží hod vánoční, vždy to bylo takové radostné těšení se a zároveň očekávání, že to v těch našich rodinách vyjde, že budeme spolu... někdo Vánoce prožíval s napětím, protože rodina třeba už na sebe nebyla tolik navyklá, někdo zase s radostí, protože v rodině jsou děti a někdo Vánoce ani moc neslaví, protože mu někdo chybí. Každopádně Boží hod vánoční, když ne doma, tak tady v kostele byl vždy takovým přesahem těch našich tradičních Vánoc a toho našeho slavení. Ale i tady je to dnes posmutnělé... málo nás, zahalené tváře... kde je ta jiskra, radost, světlo v očích?
Celkově jsem v minulosti vnímala před Vánoci vždy velký stres a blázinec, kterému jsme chtě nechtě podléhali všichni, kteří vytahovaly paty z domu. A vždy jsme se už i těšili, tedy aspoň já, až už trochu konečně povolí ten adventní tlak na zákazníka a vše se zase vrátí do normálu. Celé poselství adventu tím vždy totiž tak nějak upadalo a těžko se k němu dostávalo.
Samozřejmě cítíme, že letos je to všechno jiné…nic z toho se totiž nekonalo a možná bychom chtěli nyní teď to staré vrátit zpět. Kdy jsme neměli ani ponětí o nějaké pandemii. Kdyby nás ani ve snu nenapadlo, že mohou přijít nějaká omezení a opatření. PES 4,5. Kdy jsme ani netušili, že se budeme takto v 21. stol. obávat nemoci, která se jednomu vyhne, ale druhého třeba porazí. Ne, opravdu by nás nenapadlo, že může přijít něco, co nás bude tak dlouho držet v šachu, kdy nám budou třeba rychle odcházet naši přátelé, příbuzní, sousedé. Kdy prostě na to budeme krátcí a svět se ocitne pod chaotickým vedením. A už vůbec by nás nenapadlo, že jednou bude takový problém podat si ruku a popřát si něco hezkého k Vánocům.
Letošnímu slavení Vánoc se dostává zvláštní klid. Je to klid před bouří? Před něčím horším? A nebo klid, který nás má jen zastavit, abychom si uvědomili odkud a kam směřujeme? Za čím se to vlastně honíme. Klid, který nám má poukázat na naše hodnoty, abychom viděli, co smysl v lidském životě má a co můžeme klidně opustit? Přemýšlíme nad tím, nebo jen bědujeme a naříkáme?
A jak se nám daří vnímat duchovní hodnoty? V adventu mluvíme o příchodu Boha na tento svět, o Vánocích slavíme jeho vtělení a tím to pak jako by utne. Betlémské Jezulátko zůstane navždy uvězněné v Betlémě. Nikdy nedospěje, protože mu to naše víra o Vánocích už nedovolí. O pár měsíců později svou víru přitlučeme na kříž, a pak v tom našem každodenním shonu začneme znovu v adventu mluvit o Božím příchodu na tento svět. A tak je to pořád dokola …. moc se to v nás neposunuje. Naše zkušenost s Pánem Bohem je mnohdy taková sváteční – buď od neděle k neděle a nebo od svátku k svátku. Ale když jsme v každodenním kole nějakých starostí a povinností tak se asi není ani čemu divit.
Dnes je ta situace jiná – jsme natolik vykolejení, že pokud nemáme stále ještě čas věřit, můžeme aspoň přemýšlet.
Přemýšlet třeba o sobě… proč jsem tady? jaký je můj úkol? Kde mohu hledat to, co mě přesahuje? Někdy možná žijeme život tady s pocitem, že jestli je někde nějaký Bůh, tak je někde hodně daleko, někde vysoko nad námi, možná ve vesmíru a tady je jeho blízkost těžko nalézt. Párkrát jsem tady té vzdálenosti také podlehla, ale bylo to jen proto, že jsem tu blízkost přestala na chvíli vnímat.
My mnohdy čekáme zázraky, kterými nás Bůh bude ohromovat a my pak snáze budeme moci říct... jo, teď už tomu věřím. Proto ve svých rodinách ani o Bohu moc nemluvíme, protože jej nějak v tom svém lidském životě nepozorujeme.
Mluvíme-li v adventu o příchodu, tak to není vidu dokonavého, ale nedokonavého – je to Boží přicházení, které se děje stále. Je to Boží přicházení do našeho všedního dne, které Božím hodem nekončí.
Ta Boží blízkost se v našem životě děje třeba tak, že se máme rádi. Bůh vstupuje do vztahu člověka a proměňuje jej. Když je někde nenávist a zášť z naší strany, tak tam určitě Boží blízkost neprožijeme. Ale Bůh nám ukazuje, že my sami máme moc s tím něco udělat. Pokud jsme se s někým třeba pohádali, tak máme moc to díky Boží pomoci proměnit a nezůstat zatvrzelí. To je to Boží přicházení, které ledy láme. Je to i takový každodenní zápas o tu Boží blízkost. Boží blízkost se skutečně projevuje v pěkných a úplně obyčejných okamžicích našeho všedního dne, ale musíme si vypěstovat citlivost na to to vnímat a prožívat. Ta citlivost se trénuje modlitbou vděčnosti.
Všimněte si, jak si najednou dnes vážíme života, zdraví, domova. Jak si uvědomujeme, co pro nás znamenají naši blízcí. Jak si vážíme práce, jak si přejeme studovat, ale vážíme si i odpočinku, protože jej potřebujeme. Ještě do nedávna bychom se mohli klidně uštvat, ale dnes se nám ten úhel pohledu mění. Najednou už to není nespokojenost a nenažranost, ale vděčnost.
A pokud ještě někdo "mrmcá", tak přirozenou Boží blízkost stále neprožívá. Stále nevidí ty Boží dary, které máme každý den před očima. To nás musí něco a někdo omezit, abychom viděli, jak je fajn se třeba projít, když můžu. Když můžu třeba ještě chodit, protože mám zdravé nohy. Takže Bůh není daleko, je stále docela blízko a rodí se tam, kde jsou lidé dobré vůle, lásky a vděčnosti.
Pouze my se vzdalujeme, když jsme nepokorní, nenasytní a zpovykaní. Když chceme stále víc, protože se cítíme nespokojení. Je to začarovaný kruh, ve kterém se rozpadají rodiny, děti ztrácejí své pilíře a tak to jde potom pořád dokola. Chceme nesmyslně víc a víc...
Vděčnost se projevuje i dary. Jistě jste si včera s těmi nejbližšími dali pod stromečkem něco malého, hezkého, co potěšilo. Když na sebe v rodině myslíme a máme se rádi, tak se toužíme i obdarovat … to je moc hezký zvyk. Sami tak můžete na sobě pozorovat na kom nám vlastně záleží. Když někomu pořizujete dárek, koho máte skutečně rádi, tak dobře víte, že je jak je to jiné, když naopak musíte dát něco někomu, na kom vám vlastně moc záleží. Je to taková zajímavá vnitřní psychologie.
Já o těch dárcích závěrem mluvím dnes záměrně – já totiž stále nechápu, jak to ten Pán Bůh udělal, že za mnou jsou dnes dveře. Dveře, které tam nebyly a dnes tam jsou a dá se jimi projít. Stále nechápu, že uprostřed pandemie, kdy je všechno obtížné a dost věcí se zastavilo, tak tady v Hranicích zrovna v této době roste přístavba ke kostelu. Já se vždy jen tak někdy zastavím, poohlédnu se za sebe … pár týdnů, měsíců zpět a vidím, že si to tu všechno řídí někdo úplně jiný a já jsem nesmírně vděčná, že mohu být u toho. Vy všichni jste u toho také a teď je na nás, co s tím darem uděláme. Jestli jej vděčně přijmeme a využijeme, použijeme k něčemu dobrému a nebo ne. A věřte mi, takové dary jsou dnes vzácností. Dnes se kostely už moc nestaví.
Já myslím, že je to velmi příhodná doba. Doba, kdy by se měli lidé ne odvracet, ale opět obracet k Bohu a být vděčni za každý nový den. A kdy by měli opravdu nemyslet jen na sebe, ale i na druhé.
Máme-li za to, že čas radosti a veselosti ještě nenastal, tak se pleteme, protože Bůh věčný a nekonečný je tu s námi. A to je dostatečný důvod k radosti!
Modlitba:
Pane Bože děkujeme, že nám dáváš poznat nové cesty, jak tě nalézat a objevovat ve svém životě. Přicházíš nejen ve svém slově, ale i v lásce, kterou vléváš do každého z nás. Děkujeme za to vše. Amen.
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, jinak radostný čas prožíváme každý jinak. Jsme plni úzkosti a obav z toho, co ještě přijde. Přesto se utěšujeme tím, že ty jsi už dávno tady s námi a my nejsme na vše sami, dnes si připomínáme tvůj příchod mezi nás, slavíme tvé narození. Ale ani tvůj příchod na tento svět nebyl v době očekávání a pokoje. Byl to čas stejně neklidný a zmítaný politickou situaci jako dnes. V dějinách prožívali lidé různé těžkosti a omezení jako my dnes a ty jsi jim byl útěchou a posilou ve velmi těžkých dobách. Hledali u tebe útočiště a nalézali obrovskou silu. Modlíme se dnes za všechny, kdo i uprostřed této nouzové doby plní náročné úkoly a povinnosti, kdo zajištují, abychom netrpěli nouzi. Modlíme se za vládu a za její rozhodování. Modlíme se za moudrost. Modlíme se za veškeré zdravotníky, kteří zajišťují péči o nemocné. Modlíme se za duchovní, kteří pečuji o osamělé, modlíme se za slovo evangelia, které je dnes zvěstováno různými způsoby. Modlíme se za lidi, kteří mají starost o své nejbližší a bojí se dalších dnů. Pane nepřestávej k nám přicházet. Otče náš… Amen.