Trpící Spasitel (rozklikni!)
Trpící Spasitel
Na konci věků byly na velké pláni před Božím trůnem rozptýleny miliardy lidí. Většina z nich se stahovala pryč od zářivého světla. Blíže vpředu však diskutovalo několik skupinek – nikoli však se zahanbením, nýbrž s určitou bojovností. „Může nás Bůh vůbec soudit?“
„Co on může vědět o utrpení?“ vyštěkla mladá bruneta. Utrhla si rukáv a odhalila vytetované číslo z nacistického koncentráku. My jsme museli snášet útisk... bití... mučení... smrt!“
V další skupince jakýsi černoch ohrnuje límec. „A co tohle?“ a ukazuje ošklivou spáleninu od provazu. „Lynčování – a mým jediným zločinem bylo, že jsem černý!“
V jiné skupině stojí těhotná dívka se vzdorovitým pohledem: „Proč bych měla trpět?“ reptá. „Nebyla to moje chyba.“
Takových skupinek jsou na rozlehlé pláni stovky. Každá má na Boha stížnost za všechno zlo a utrpení, jež ve svém světě dovolil. Jaké má Bůh štěstí, že si žije v nebi, kde je všechno příjemné a světlé, kde není žádný strach ani pláč, žádný hlad ani nenávist! Co může vědět o všem, k čemu byli lidé přinuceni, aby v tomto světě museli snášet! „Vždyť si žije krásným bezstarostným životem,“ říkají.
A tak každá skupinka zvolila svého vůdce, podle toho, kdo nejvíce trpěl, a vyslala jej dopředu. Žid, černoch, člověk z Hirošimy, člověk strašlivě postižený artritidou, znetvořené dítě bez končetin. Sešli se uprostřed pláně a radili se.
Nakonec byli připraveni předložit svůj případ. Vymysleli to chytře. Než bude Bůh oprávněn stát se jejich Soudcem, musí vytrpět to, co museli snášet oni. Jejich rozsudek zněl, že Bůh bude odsouzen žít na zemi – jako člověk! Ať se narodí jako Žid. Ať je legitimita jeho narození pochybná. Dostane tak těžkou práci, že i jeho rodina si o něm bude myslet, že se zbláznil, když se bude snažit ji dělat. Ať ho zradí jeho nejbližší přátelé. Bude stát před falešnými žalobci, vyšetřovat jej bude předpojatá porota a odsoudí jej zbabělý soudce. Ať je mučen. A nakonec ať zakusí, co znamená zůstat úplně sám. Potom zemře v mukách – takovou smrtí, aby nebylo pochyb o tom, že zemřel. Ať je u toho mnoho svědků, kteří to potvrdí.
Jak každý vůdce oznamoval svou část rozsudku, ze shromážděného davu zaznělo hlasité souhlasné mručení. Když byl rozsudek konečně vynesen, rozhostilo se dlouhé ticho. Nikdo už neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul. Protože najednou všichni věděli, že Bůh už si svůj trest odpykal.
Z knihy: Kde je Bůh, když se dějí zlé věci? - John Blanchard
