Slovo do postní doby
Do velikonočního období vstupujeme už čtyřicet dní před Velikonocemi tzv. postní dobou. V katolické církvi je to zahájeno popeleční středou, kdy během mše dostávají věřící na čelo tzv. popelec – požehnání na čelo křížkem z popele. V naší tradici to není, přesto bych chtěla něco tady k tomu zvyku napsat.
Na květnou neděli, tedy týden před Velikonocemi, přinášejí věřící do kostela větvičky kočiček. Tyto kočičky mají připomínat palmové ratolesti, které kladli Ježíšovi k nohám při vjezdu do Jeruzaléma. Podle tradice Ježíš vjížděl do Jeruzaléma slavit židovské Velikonoce právě na květnou neděli.
V našich poměrech se na připomínku těchto palmových ratolestí nosí kočičky nebo jiné větvičky do kostelů, ty se pak po nějakém čase spálí a popel se přeseje a slouží potom za rok právě jako popelec na popeleční středu. A to celé je připomínka toho, že si člověk na začátku postní doby má připomenout, že je jen prach a v prach se zase navrátí. To že člověk je jen prach, nám připomíná Bible hned v prvních kapitolách, kde se píše o stvoření.
Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." Genesis 3,17-19
Jak často myslíme na svoji pomíjitelnost? Jak často myslíme na svoji konečnost? Adam a Eva pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého a skrze ně to poznání máme také my. Víme, že jsme ve světě, kde jsou věci hodně zlé a špatné a dokonce se sami na nich podílíme. Ale stejně tak máme cit pro věci dobré a také se nich můžeme podílet a dokonce můžeme to dobro i vytvářet. A i ve špatné době můžeme vyhlížet naději lepších zítřků, proto můžeme i o něco dobrého usilovat, i když víme, že tu nebudeme napořád.
Ta připomínka vlastní pomíjitelnosti na začátku postní doby je velmi potřebná, protože někdy člověk zapomene a začne se chovat, jako by byl bytost zcela nesmrtelná, nepostihnutelná… to můžeme vidět u některých státníků, kteří si asi myslí, že budou panovat věčně, že se nikdy nebudou nikomu z ničeho zpovídat. Samotná moc je uchvátila natolik, že zapomněli na svoji smrtelnost.
Věřícího člověka v tomto drží víra při zemi, učí jej pokoře a úctě k životu. Postní doba nás tedy vede nejen k sebepoznání ve smyslu lidské konečnosti, ale i k pokání a odpuštění. Odpustit může také znamenat i něco pustit, opustit to a už si to netahat stále sebou, nepřipomínat si to. Ale může to znamenat také si něco odpustit, pustit to, tedy něco na chvíli nedělat – zkrátka se od toho oprostit či také POSTIT SE!
Velikonoce pak na člověka takto připraveného působí do hloubky jeho života. I když promýšlí svou smrtelnost, nicotnost, prašnost, přesto v tom může vidět Boží stvořitelský plán záchrany a povzbuzení. Nic se neztratí – duch se vrátí k Bohu. Starozákonní pisatelé sice ještě neznali pojem vzkříšení k životu věčnému, přesto to uměli vyjádřit i jinak… například jako biblický Kazatel...
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Kazatel 12,6-7