Půst
Půst
V letošním postním období (to je ta doba před Velikonocemi) se docela intenzivně zamýšlím, co pro mě toto období vlastně znamená. Postit se asi moc neumím, tedy v tom smyslu omezení nějaké stravy. Nikdy jsem neuměla držet poctivě ani žádnou dietu, abych třeba zapracovala na své postavě. Jak se vůle během dne unavuje, tak s večerem přišlo vždy pokušení – vem si něco - a bylo to ještě horší, než kdybych se tak nesoustředila na to to nepokazit. Ale půst není dieta. Dnes to lidé tak používají, že se tedy postí, když je to postní období a vlastně tím myslí, že si odřekli alkohol nebo cigarety nebo sladkosti nebo, že si nastavili nějakou detoxikační jarní dietu. Všechno to má asi něco do sebe, ale půst souvisí hodně s tím, že se člověk začne soustředit na něco jiného a duchovně se nějak usebere a přiblíží Bohu. Nakonec přicházím na to, že menším odříkáním se člověk toho ještě moc o sobě nedozví.
Ježíš se postil 40 dnů na poušti, šel tedy úplně na dřeň. Jeho půstem se stalo pusté místo, kde nebylo nic, co by jej rozptylovalo, žádní lidé, žádné jídlo, žádné pohodlí. Vystavil sám sebe svým myšlenkám, svým pochybnostem, své samotě a to až do takové míry, že se setkal se samotným pokušitelem, zlem, vnitřním našeptávačem, který mu nabízel ledacos … skoč z této skály a nic se ti přitom nestane. Boha nepotřebuješ, ty sám jsi přece sobě Bohem a chleby? ...ty můžeš mít i z tohoto kamení.
Kde je vlastně v takové chvíli Bůh, když se s ním chci ve svém půstu setkat a on mi tam místo sebe pošle svého nepřítele? To je právě jedna velmi zásadní rovina půstu, učit se umění odolávat pokušení. Říkat ďáblovi NE, umět jeho líbeznou mluvu rozpoznat, nepoplést si ji s Božím oslovením. Půst je tedy trénink převážně duchovní, ale i tělesný. Je to chvilkové vykročení na jinou cestu, aby se člověk setkal také hlavně sám se sebou, aby se lépe poznal ve vyhrocené situaci, aby rozpoznal svoje reakce. Půst je i takové duchovní cvičení, kdy mi přicházejí na mysl i různé životně důležité otázky a já si na ně můžu zkušebně odpovědět, ale mohou přicházet na mysl i vyložené kraviny, pokušení různého druhu a já se učím říkat NE. A každá taková zkouška je další zkušenost, kdy procházím větším sebepoznáním a mohu se tedy něco o sobě nového dozvědět. Jak umím reagovat ve vyhrocených situacích, jestli dokážu rozlišit dobré od zlého apod. Ano, půst v sobě skrývá všechny tyto aspekty a mám-li být k sobě upřímná, tak takovému sebepoznání se vlastně moc dobrovolně nevystavuji.
Také promýšlím, jestli může být půst i něco opačného … žijeme v době, kdy říkáme, že není na nic čas. Kdy si vlastně čas nechceme nebo z nějakého zvláštního důvodu nemůžeme udělat. A co když si zrovna v této době dovolím udělat si čas na to, čemu dlouhodobě říkám NE. Co když si udělám konečně čas a tu knížku, co mám na tom nočním stolku tak dlouho až je na ni prach a konečně ji dočtu. Spousta lidí říká, že nemá čas ani na sebe. A co když si ho konečně udělám a sobecky užiju podle svoji libosti. Co když začnu dělat právě to, o čem si myslím, že pro to v mém životě teď nějak není prostor. Možná tím i někoho omezím, protože nezbude čas na něj, ale možná to také potřebujeme. Umět si dovolit mít chvíli svůj čas. Čas, se kterým si naložím jak chci já a ne jak je to potřeba.
Nakonec zjišťuji, že postní období se mi líbí už jen proto, že mě to stále provokuje k přemýšlení se nad tím stále dokola zamýšlet. Jak to uchopit, jak se s tím porovnat. Po Velikonocích se už obvykle o půstu nemluví, a tedy přicházejí na řadu jiná témata, jiný čas, ale o tom zase příště. ;-)