Průzkum veřejného mínění - prý: "Kdo se moc ptá, moc se dozví"
Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky z generace na generaci.
Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou...
5. Mojžíšova 32,7
To co se dědí z generace na generaci, to se také nějakým způsobem předává. Je tu řeč o víře či nějaké zkušenosti s Bohem? Bezpochyby ano.
Kdybych vypsala jen slovesa z tohoto verše, tak nám zní téměř rozkazovacím způsobem – vzpomeň, zvažuj, zeptej se a potom ve smyslu přacím - ať ti poví, ať ti řeknou – a kdo? No přece tvůj otec, tvůj děd, zkrátka starší generace, které také něco musely převzít. Vzpomeň na to, zvažuj to a zeptej se! Tento biblický verš k nám promlouvá s jakousi zvláštní naléhavostí, ale zároveň i moudrostí. Vybízí nás k aktivitě, k promýšlení některých věcí, k činu. Zkrátka hledáš-li odpověď, ptej se těch, kdo jsou tady o generaci či dvě déle, zeptej se těch nejbližších. Ptej se na jejich víru, zkušenosti s Bohem. Je to konec konců pochopitelné, kdo jiný nám může něco dát či předat než ten, kdo je nám nejblíže – přesně tak se přece předávala i řemesla, rukodělné práce, zkušenosti, myšlenky a snad i ta víra.
V kontextu toho všeho mám ale několik základních otázek: Zajímáme se? Ptáme se ve svých rodinách po kořenech víry? A pokud ano, tak dostává se nám adekvátní odpovědi? A nebo se někde něco přetrhlo, přerušilo spojení? Ptáme se svých otců (pokud nějaké máme), jaký je jejich vztah k Bohu? Co jim to po celá ta léta dávalo? Jak je jejich vlastní víra proměňovala a formovala? Bojím se, že narazíme, protože se nebudeme mít koho zeptat. Zkušenost víry se dnes nenosí, proto není ani co předávat. Možná už rodiče přestali formovat své děti, přestali být vzory, ztratili autoritu a naoplátku je jejich děti přestaly poslouchat (naslouchat), přestaly se ptát.
Pokusme se trochu poodhlédnout od smutné reality dnešních dnů a zkusme se nechat povzbudit. Náš biblický verš předpokládá dvě věci, že generace, které jsou tu o chvíli déle nebudou mlčet, ale že poví, že řeknou...že se stanou zodpovědné vůči mladší generaci v předávání své vlastní víry a zkušenosti s Bohem. A že to mládí začne zvažovat, rozpomínat se a ptát se... tak tedy: Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky z generace na generaci. Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou...
Můj malý syn se mě minulý týden zeptal, jestli opravdu existuje Ježíšek. Ve škole totiž děti psaly dopis Ježíškovi a kreslily tam dárečky, které by rády dostaly pod stromeček. Adresát byl neznámý, ale prý to mají děti odevzat doma svým rodičům – jak úsměvné a zároveň rafinované. Existuje Ježíšek? Nosí Vám dárečky, plní sny a přání „tak jako malým dětem“? Věříte na Ježíška a nebo věříte v Ježíše? Jaká je Vaše víra? Je vyznávající a nebo spíše lidová? Jak byste odpověděli VY?
Dopis Šimonkovi
Můj milý synu,
Ježíš je pro mě sám o sobě velkým darem od Boha. V Ježíše věřím (nejdůležitější pro mou víru je to, že byl vzkříšen!). Na Vánoce slavíme Ježíšovo narození, tedy narozeniny. Ale dárečky pod stromeček nenosí. Dárečky si dáváme my mezi sebou, protože se máme rádi a chceme si udělat radost. Už se těším, že mi také nějaký krásný dárek vyrobíš a nebo namaluješ, a že to bude velké překvapení, které si pod stromečkem rozbalím.
Tvoje milující maminka
