Neděle vzkříšení – je den, kdy byl objeven prázdný hrob...
Neděle vzkříšení – je den, kdy byl objeven prázdný hrob...
Jan 20,1-2
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili."
Jan 20,12- 16
Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´.
Neděle vzkříšení je den, kdy byl někdy nad ránem objeven prázdný hrob – pro ty první, co to zjistili, to bylo především zklamání, šok... vždyť tohle nečekali – Marie Magdalská šla k hrobu z jiného důvodu – pomazat mrtvé Ježíšovo tělo, uchovat vzpomínku. Nepočítala s otevřeným hrobem ani se vzkříšením.
Přiznám se, že s tím neumím počítat ani já sama – nepočítám s tím, že když půjdu na hřbitov, kde mám své milované blízké, že bude hrob otevřený a prázdný. Reagovala bych velmi podobně jako Marie Magdalská – vzali, ukradli a teď nevím, kde tělo položili. Spousta zoufalých otázek najednou a žádná rozumná odpověď. Koho by napadlo vzkříšení z mrtvých?
Všichni tak nějak věříme a stejně i vyznáváme v Apoštolském vyznání víry (… věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný), ale ve skutečnosti? – v tom našem životě s něčím takovým možná moc nepočítáme. Mnohem reálněji počítáme a smiřujeme se se smrtí, protože ta se kolem nás neustále děje. Ale vzkříšení? Co vlastně víme o vzkříšení? - Možná bychom chtěli vidět vzkříšeného Ježíše, tak jako se to podařilo Marii Magdalské, aby to posílilo naši víru, že naše naděje v Pánu není marná. Ale bylo jí to její vidění vůbec k něčemu?
O kousek dál přeci Ježíš říká Tomášovi, který předtím vzkříšeného Ježíše neviděl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Jan 20:29
My nemůžeme všechno vidět, to nejde. Nemůžeme být tady v lidském těle a vidět přitom všechno – náš rozum by to neunesl a ani nedovolil. Vždyť zprvu ani všichni učednící neviděli. Člověk je někdy očitým svědkem různých událostí a nakonec jim stejně nevěří, protože si rozumem odůvodní, že je to nesmysl, optický klam, halucinace... A nakonec i ta samotná víra není z vidění, ale ze slyšení. - vždyť Marie Magdalská toho viděla víc než Petr a víc než milovaný učedník, které zavolala – viděla posly (anděly), viděla dokonce i Ježíše, kterého pokládala za zahradníka, ale v uchopení celého okamžiku ji pomáhá až slyšení vlastního oslovení.
Pokud neuslyšíme ve víře vlastní Ježíšovo oslovení, těžko uvěříme, že vzkříšení se týká nejen Ježíše, ale že se týká i nás osobně - i mě!
Marie šla Ježíše hledat a přesto jej hned nerozpoznala. Co skutečně hledala? Mrtvé tělo. Vykročila vstříc hrobu, ale nepočítala s živým Kristem. Často mě napadá, jak je to možné, že Marie Ježíše nepoznala. Co se v jeho vzezření změnilo? - Kráčíme vstříc Velikonocům, kráčíme do kostela, kráčíme životem, ale co zde hledáme? Počítáme s tím, že se někde zde můžeme setkat s živým Kristem? Zrak nás možná bude šálit, ale počítáme s tím, že nás může živý Kristus také tady někde oslovit? A počítáme s tím, že i celé jeho tělo může jinak vypadat?
Někdy mám pocit, že jsme taková unaříkaná nespokojená společnost. Něco jako by nám v životě chybělo – a skutečně chybí. Jsme už dokonce i unaříkaná církev (a to si říkáme tělo Kristovo). Živý Kristus jako by nám znovu umíral před očima. A my se bojíme, že jeho tělo zůstane mrtvé. Toužíme po Bohu a někdy jej v tom našem životě nedokážeme ani nalézt. - Marii se to onoho velikonočního jitra nakonec podařilo. Dostává dvě nejprostší a zároveň jedny z nekrásnějších Ježíšových otázek – „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ - zkusme si na ně také odpovědět... když se nám to podaří, třeba se nám dostane i osobního Ježíšova oslovení...
K velikonoční neděli přeji Všem, aby objevili nejen prázdný hrob, ale i živého Krista!