Imigranti – krize nebo šance?
Imigranti – krize nebo šance?
Za přílivem uprchlíků do Evropy, vzbuzujícím vášnivé debaty i bezradné otazníky, je neštěstí konkrétních lidí. Ti utíkají z důvodů, které jsme ve střední Evropě nepoznali po celé generace. Válka, brutální násilí, o tom něco víme ze sdělovacích prostředků, ovšem nikdy se nevcítíme do toho, co obyvatelé těchto zemí prožívají. Jaký to musí být strach, který vyžene tyto lidi z míst, kde po generace žili, kde byli doma, s širokou rodinou, se sousedy, se svou kulturou a zvyky. Vlivem občanské války a rozvratu byli statisíce lidí zbaveni domácího zázemí, toho nejcennějšího hmotného statku, a přinuceni hledat nový domov. O tom, čím vším museli projít, co opustit, kolik zaplatit, jaký strach překonat, nevíme téměř nic. Vidíme jen záběry přeplněných lodí, občas těla utonulých, davy lidí postupně se přemísťující do evropského vnitrozemí. Pozorujeme to a komentujeme, hezky z bezpečné vzdálenosti, která se ovšem v mnoha očích nebezpečně zkracuje. To přijdou i k nám? Proto většina hlasů veřejnosti příznačně odráží alibistické postoje naší vládní garnitury: Cizinec není našinec, jejich kultura není slučitelná s naší, mezi utečenci mohou být islamističtí agenti. K tomu sám prezident, prokazující svou sociální inteligenci, přidává, že nikdo je k nám nezval.(!) Jaký je to rozdíl od Německa a dalších západních zemí, kde od politiků po žurnalisty panuje shoda v přesvědčení, že uprchlíky je potřeba přijmout. To patří k základům naší společnosti, pomáhat lidem, utíkajícím před válkou, nebo pronásledováním. Bez ohledu na to, jaký je jich původ, náboženství či vzdělání. Tak to mimochodem stojí v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, která pro tyto lidi představuje právní ochranu a jíž je vázána i Česká republika. Jen se to raději veřejně nepřipomíná.
Jsem rád, že synodní rada Českobratrské církve evangelické se k tomuto problému staví statečně a moudře: „České republice chybí politické morální autority, které by dokázaly lidem říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země.“
Je to jasné slovo, jen kdyby takových bylo víc. A tak nemáme-li státníky s vážností a autoritou, ozývejme se o to více sami. Jako křesťané následujeme svého Pána, Ježíše Krista, který sám zažil, co je to být na útěku před tyranem, usilujícím o jeho život. Od něj pocházejí slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…“ (Mt 25,34-35). V každém člověku v nouzi se potkáváme s Božím synem. Pomoc uprchlíkům tedy není výplodem naivního idealismu, nýbrž výrazem víry a odpovědnosti. Víra se hmatatelně projevuje v tomto světě, podobně jako její nedostatek. Bohužel, v naší společnosti má navrch to druhé. Proto u většiny postojů převládá strach, xenofobie, protiislámská hesla, a vrcholem úsilí vládnoucích politiků je návrh na oplocení hranic.
Je přitom naivní a nebezpečné si myslet, že se můžeme uzavřít před neštěstím druhých lidí. Naopak, čím aktivněji pomůžeme s řešením současné krize, o to víc budeme připraveni na výzvy mnohem větší, které se mohou v nedaleké budoucnosti objevit. V tom je postoj víry jasnozřivý. Solidarita, otevřenost a schopnost žít vedle lidí jiných kultur i náboženství jsou znaky moderní, otevřené společnosti. Podáme-li ruku druhým, bude to velká šance i pro nás.
Marek Zikmund