Dvojí význam slova „pochovat“

Když se dnes narodí malé dítě, dostane jej do náruče jako první maminka, aby jej „pochovala“. Přitiskne dítě k sobě, podívá se mu do očí a je šťastná, že konečně drží v náručí to, co tak dlouho očekávala. Bolest porodu je rázem zapomenuta. Pocit lásky a štěstí všechno utlumí. V náruči bude své dítě matka ještě dlouho chovat, bude jej kojit, nevyspí se... ale kdykoliv jej k sobě přivine, dítě bude v jejím bezpečí, tak jako bylo ještě před porodem. S přibývajícím věkem dítěte bude tento úzký fyzický kontakt oslabovat, ale vzájemná láska se nevytratí (pokud jsme láskyplně chovali).

Ono nakonec přijde ještě v životě čas, kdy se dostaneme ještě jednou k tomu zvláštnímu slovu „pochovat“ – už v tom nebude tolik štěstí a euforie z krásného nového setkání. Přijde čas pochovat, rozloučit se... Nebude to bolest porodní, ale úplně jiná, která jen tak nepřejde, nezmizí, nezahojí se. Přijde čas, kdy budeme muset uchovat vzpomínku a pochovat mrtvé tělo někoho, koho jsme milovali.

Obojí je nesmírně důležité – láskyplně chovat své maličké děti a vítat je do života, ale také láskyplně se loučit – pochovávat. Ježíše pochoval jeho tajný učedník, Josef z Arimatie. Koupil hrob, sejmul tělo z kříže, zabalil je s vonnými látkami myrhy a aloe do lněných pláten (jak bylo u Židů při pohřbech zvykem) a uložil Ježíšovo tělo do hrobu - Pochoval jej.

Janovo evangelium 19,38-42

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie - byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů - aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal.
Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše,...