Ach ty Jidáši, který jídáš s ním...
Ach ty Jidáši, který jídáš s ním...
Marek 14,1-2 Bylo dva dny před Velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho.
Říkali: "Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil."
Marek 14,10-11 Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal.
Dva dny před židovskými Velikonocemi se dramaticky zhoršuje situace. Ježíš začíná být velmi nepohodlný pro určité židovské skupiny – předně velekněze a vykladače zákona. Je jim už nějakou chvíli trnem v oku. Narušuje jejich pohodlí, nazývá věci pravými jmény – je to takový reformátor tehdejší židovské zbožnosti. Má ale takovou moc, o které nikdo neví, co si o ní má myslet. Panují dohady, jestli je nebo není od Boha. No zkrátka, co si o sobě ten Ježíš myslí, že je. Bude nám tu ještě vykládat, že je Boží Syn. No tak to je jasná provokace. Nemohou jej ale nijak a na ničem nachytat, i když spřádají sítě pěkně dlouho. Vědí ale, že jej chtějí zabít a jak víme, myšlenka k činu už nemá daleko.
Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti apoštolů, ví, že Ježíš má své nepřátele. A z nějakých pohnutek vyzradí místo, kde Ježíš je. Kde se to v tom Jidášovi vzalo, ptáme se. Proč přešel na druhou stranu? Co si od toho sliboval? Toužil skutečně po odměně? Nebo chtěl Ježíše k něčemu vyprovokovat. A Ježíš nejen, že předvídal své utrpení, tak dokonce znal i svého zrádce. Jidáš nakonec smutně proslul jako ten apoštol, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, což byla ve Starém zákoně cena otroka. A pak ze zoufalství nad svým činem spáchal sebevraždu.
Jak tomu všemu rozumět? O Jidášově dřívějším životě nic nevíme, víme ale, že byl ustanoven pokladníkem v Ježíšově kruhu. Proč si Ježíš vybral mezi své blízké takového člověka? Tato otázka zaměstnávala mnoho badatelů už při vzniku církve. Možná se odvrátil od Ježíše, protože se zklamal ve svých očekáváních. Možná očekával od Ježíše politické vysvobození národa. Možná svou zradou chtěl přimět Ježíše, aby se prohlásil národním králem, jak se domnívají někteří badatelé. V přízvisku Iškairotský totiž vidí zkomoleninu názvu politické militantní sekty Sikairů, což byli v podstatě zbojníci, vrahové, dnes bychom řekli teroristé, kteří nosili u sebe krátkou dýku. Proslavili se hlavně v r. 70 při obléhání Jeruzaléma během římské okupace. My se ale dnes pravdu o Jidášovi, jaké byly ty jeho skutečné pohnutky, už nedozvíme. Víme jen, že peněžitá odměna nakonec zřejmě nehrála takovou roli, protože se Jidáš nad svým činem zhroutil a ukončil svůj život buď těsně před ukřižováním Krista nebo krátce na to. Za peníze zrady pak bylo koupeno pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců a dostalo jméno „krvavé pole“.
Jidáš je postava, kterou se nám chce snadno odsoudit, protože sehrál klíčovou roli v Ježíšově příběhu utrpení a smrti. Jenomže on je nám někdy víc podobný než bychom si rádi připustili. Na jednu stranu jsme s Ježíšem také u jednoho stolu, ale na tu druhou stranu bychom vlastně taky chtěli, aby Ježíš zasahoval do lidských dějin a do našeho života tak, jak si přejeme a představujeme. A když se to neděje, tak nakonec Ježíše, stejně jako Jidáš, zrazujeme a nevěříme v jeho moc smrti a vzkříšení.
Modlitba: Pane Bože, prosíme tě, dej ať se dokážeme ve svém životě na tebe spolehnout víc, než sami na sebe. Amen.