Po Velikonocích
Po Velikonocích
1. čtení: Skutky 21, 37 – 22,22
2. čtení: Lk 24, 33-49
Setkáváme se tu dnes jako křesťané po Velikonocích… chodíme tady do kostela, protože věříme, že skrytý Bůh není mimo nás, ale nějakým způsobem do našeho života, do našeho světa vstupuje. Někdo možná teprve víru hledá, má v sobě různé nezodpovězené otázky, někdo zase pochybuje. To všechno k tomu ale patří.
Hledání, pochybnosti, otázky...
Minulý týden jsme tady slavili křesťanské Velikonoce. Ty se slaví jinak než jak nám dlouho dopředu vnucuje reklama, je to tady bez té přemrštěné až kýčovité jarní výzdoby. To si možná necháváme na doma. Tady je to bez toho folklóru všech těch zvířátek - zajíčků a kuřátek, vajíček a všeho toho kolem… tady je během Velikonoc centrem vyprávění velkého dějinného příběhu, který se tak vepsal do dějin, že i kdyby to chtěl někdo popřít, tak snad ani nemůže, protože by popřel samotný letopočet…
Náš letopočet je přece ten, co je po Kristu / tedy after Christ. Sám Ježíš Kristus se stává tím mezníkem lidských dějin a jeho příběh je dobré znát, protože ten příběh způsobil právě po Velikonocích počátky křesťanství.
Ten příběh Ježíše Krista je tedy uvěřitelný, ale zároveň i neuvěřitelný. Když my dnes řekneme, že je něco neuvěřitelné, tak to znamená co? Něco se vám přihodí, stane se takový malý zázrak a vy se o to chcete podělit, tak to někomu vyprávíte jako zážitek, který byl buď dobrý a nebo špatný, protože to nejde si to nechat pro sebe… a začnete tím … tomu snad nebudeš ani věřit, co se mi přihodilo … a teď začnete popisovat tu svoji zkušenost… jako já kdysi v tom Jeruzalémě….jak mě tam okradli o všechny peníze, ale já jsem neváhala ani minutu, doběhla jsem ty zloděje a všechny peníze jsem vymámila zpátky… No věřili byste tomu? To že jsem se pak ještě dvě hodiny klepala už nikomu neříkám. Ale ti, co tam byli se mnou na mě docela obdivně hleděli s poznámkou, že to bylo docela nebezpečné a zároveň odvážné se takhle zachovat. Když to dnes zpětně hodnotím, tak to asi nebezpečné skutečně bylo. Vždyť v Jeruzalémě vás můžou i ukřižovat.
Takhle to tedy funguje, sdělujeme nebo zapisujeme to, co prožíváme, svoje zážitky, prožitky, malé, velké, zkrátka ty silné příběhy – většinou to posíláme dál, nechceme si to nechat pro sebe, jsme toho plní. Takhle přesně funguje křesťanství už dva tisíce let. Sděluje se ten dějinný příběh, lidé většinou u toho něco prožívají, osloví je to, uvěří tomu, změní je to a pošlou to dál.
Ten velikonoční příběh je plný utrpení. Připomínáme si jak Ježíš Kristus umíral, jak to vlastně bylo … jak přišel do Jeruzaléma s přáteli slavit židovské Velikonoce a jak jej tam zradili, zatkli, nespravedlivě odsoudili, mučednicky popravili a nakonec pohřbili ...to všechno je na Ježíši uvěřitelné – to se děje vlastně pořád i dnes někde někoho popravují.... Jenže ten příběh Ježíše Krista takhle smutně a definitivně nekončí a to je právě to, co se zdá být neuvěřitelné. Ježíš by se nestal mezníkem dějin, jen proto, že potupně umřel - to mi věřte. Takhle by nebyly žádné dějiny po Kristu…nebyl by důvod takhle rozdělit letopočet, kdyby ten příběh neměl pokračování… mučedníků bylo a bude, ale žádný nerozděluje dějiny před a po.
Třetí den po smrti Ježíšově se stane něco neuvěřitelného, něco přelomového, něco, co tu dosud ještě nebylo. - Kristus byl vzkříšen. S Kristem se tedy posouváme za oponu smrti a je nám Bohem stvořitelem poodhaleno kousek tajemství. Kousek Božího záměru s člověkem – Kristus je v našich lidských dějinách … precedens, tedy stává se nějakým vzorem pro budoucí Boží záměr s člověkem.
Ta událost vzkříšení je opravdu něco mezi nebem a zemí, čemu nemůžeme porozumět jinak než vírou. Tam není žádné rozumové vysvětlení, to je duchovní věc. Ale o vzkříšení by dnes nebyla řeč, kdyby nebyla ta velmi silná svědectví těch, kteří se s Ježíšem po smrti setkali. Ti co ho znali a viděli ho umírat na tom ale nebyli s vírou o nic líp než my dnes – taky tomu nemohli někteří uvěřit. Někteří docela dost pochybovali. Exemplárním příkladem je např. nevěřící Tomáš – ten se potřeboval Ježíše po vzkříšení dotknout, sáhnout si do jeho ran, aby se ujistil, že nemá halucinace. A nebo ženy v Markově podání, které byly v takovém šoku, že vstoupily do prázdného hrobu a když ještě slyšely o vzkříšení od podivného mládence, který vypadal jako anděl, tak raději utekly a nikomu nic neřekly, protože se bály. Jo … ze strachu raději taky nic neříkáme. Přesto všechno... zážitky těchto prvních křesťanů (tak se jim mimochodem začalo říkat, protože patřili ke Kristu) se daly do pohybu takovým tempem, že to nešlo udržet, nešlo si to nechat pro sebe a děly se přitom zvláštní věci.
Šimon je také kapitola sama pro sebe, nejdřív vykládá Ježíšovi přímo do očí, když Ježíš předvídá své utrpení, že by s ním šel i na smrt. A když dojde na lámání chleba tak skutek utek. Smrtí Ježíše byl nakonec velmi zdrcen, ale nejvíce byl zdrcen asi sám ze sebe, protože těsně před Ježíšovým odsouzením zapírá, že Ježíše vůbec zná – taky se bál! Prostě se bál, že jej mohou taky odsoudit. A vzkříšený Ježíš s ním pak vede rozhovor a pěkně ho podusí - 3x se Šimona zeptá, jestli jej má skutečně rád.
V prvním čtení jsme slyšeli něco o Pavlovi, to ani učedník nebyl a přesto se mu nakonec začalo říkat apoštol – tedy posel dobrých zpráv. Ten ani Ježíše za jeho života neznal, dokonce jako Žid pronásledoval první křesťany velmi horlivě, asistoval u kamenování učedníka Štěpána. A pak … najednou … se mu zjevil samotný vzkříšený Kristus na cestě do Damašku a klade mu tu zásadní otázku – Saule, Saule proč mě pronásleduješ? … Proč? Proč chceš navždy umlčet moje učedníky, kteří mě zvěstují jako vzkříšeného Pána? Proč ti to vzkříšení hlava nebere? To není v hlavě, to není v rozumu, to není v učení, to není ani v moudrosti. To je prostě víra. Buď to, že mě teď vzkříšeného vidíš, buď tomu věříš, nebo ne. No a to byla pro Pavla taková zkušenost, takový neuvěřitelný zážitek, že Pavel hned obrátil o 180%. Bůh si jeho horlivost, zapálení použil pro svou věc...
Pavel udělal největší křesťanskou misii v dějinách té doby. Založil několik prvních křesťanských sborů a těm svým sborům napsal ze svých cest tolik dopisů o své zkušenosti s Kristem a Bohem, že je z toho skoro celý Nový zákon, což je poměrně velká část Bible… jiný biblický autor tolik biblických knih ani nenapsal.
To je tedy zase Pavel, neměl to vůbec s tou svou cestou víry jednoduché, poslední svůj dopis píše pak už z vězení.
První křesťané to tedy neměli vůbec jednoduché, spousta z nich zemřelo mučednickou smrtí. Poblblý císař Nero v prvním století je dokonce vešel na kůly a zapaloval jako živé pochodně – hrozná doba. Dějiny církve jsou krvavé, bolestné – z jedné i druhé strany, ani křesťané nebyli svatoušci, jejich drsné pokřesťanšťování nepřineslo mnohdy vůbec dobré ovoce. A ti co mají středověké myšlení, že církev má jenom majetky, tak nemohou vidět, že církev jsou především lidé – hledající, pochybující, ale i lidé pomáhající, lidé víry, lidé touhy po změně, po záchraně, po odpuštění...
Dnes se o křesťanech někdy říká, že jsou to pokrytci, že kážou vodu a pijí víno, že něco prosazují a stejně se tím pak neřídí – to je taky špatná vizitka. Jenomže někteří nekážou už ani tu vodu a stejně tu jsou stále předsudky a očekávání těch druhých, že my jsme přece tím vzorem, jak mají lidé žít. Jaký je to ale náročný požadavek? ... Chodíte přece do kostela, tak teď se ukažte... My ale víme, že není moc co ukazovat, že bojujeme se svým životem, se špatností, s pokušením úplně stejně jako ti druzí. Víme, že je to těžké vyjít z ulity a říct něco o Bohu, o své víře, otevřít se. Očekávání, předsudky jsou tak velké, že najednou máme strach. Bojíme se, bojíme se odsouzení. Je to těžké někdy i doma. Je třeba i někdy těžké žít hezky, protože čím víc to chcete, tím víc máte najednou překážek a je to nakonec asi dobře. Protože Bůh nechce mít svědky víry dokonalé úzkoprsé „bezhříšníky“, těm to právě nikdo nevěří snad ani ten Pán Bůh ne, ale úplně normální autentické životní bojovníky, kteří se nesnaží namačkat do nějaké role, ale jsou tím kým jsou. Jsou lidmi víry, kteří se chtějí nechat stále znovu a znovu na své cestě životem oslovit, kteří chtějí stále znovu a znovu uvěřit, protože pochybují.
Takže já to opět vrátím na začátek … setkáváme se tu po Velikonocích – po těch prvních, co byly pro dějiny zlomové, ale setkáváme se tu i po těch, které jsme slavili minulý týden – slyšeli jsme znovu v nějaké podobě ten příběh … jak s ním naložíte je teď už jen na vás. Máte možnost mu uvěřit, i nevěřit, můžete pochybovat i učedníci pochybovali a nebyli rozhodně dokonalí, i já mám takové chvíle, kdy si říkám – opravdu tomu všemu věříš? Teď po Velikonocích, kdy je to všechno opět čerstvé, tomu zase věřím víc.
Modlitba: Milostivý Bože, nechceme se přetvařovat, ale chceme se nechat tebou přetvářet k tvé podobě jakou nám zjevil svým životním příběhem Ježíš. Amen