INVOCAVIT - první postní neděle - Pokušení v postu
Pokušení v postu
I. čtení : Ámos 8,11-12
Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Lidé budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou.
II. čtení: Matouš 4, 1-11 Pokušení na poušti
Máme za sebou takové to povánoční období, kdy jsou lidé tak trochu rozjaření, rozjezení, a protože byla venku zima, tak měl člověk i málo pohybu. Ti mladší, aby překonali ještě ty dlouhé večery, tak se vydávali na různé plesy, maškarní, zábavy apod. Lidé se nastrojí, někdy si dají i masky. Malé děti dokonce už od školky mají různé kostýmy, aby se staly na chvíli někým jiným, jsou to takoví malí herci. Člověk si dá masku a předstírá nebo hraje postavu, která se mu líbí. Herec – řecky hypokrites, tedy ten, který mění kostým, nasazuje si masku a stává se na chvíli někým jiným. A je zajímavé, že odvozeninou od tohoto slova hypokrites, vzniklo také slovo pokrytec – tedy ten, co něco předstírá, zakrývá, hraje...
Minulý týden, když jsme projížděli Slovensko, tak jsme viděli v obci Strečno masopustní průvod, celé to vedla smrtka a lidi všelijak dohastrošení. Co nám to připomíná? Že, celé to období veselí, masek, pojídání, popíjení, hraní si na někoho právě vrcholí, aby mohlo nastat jiné období – období velikonoční, období postní, období, kdy se snažím aspoň před Pánem Bohem odhodit masku, nic neskrývat...
Období, kdy se už podle církevní tradice nemáme opíjet, přejídat, ale kdy se nemáme ani přetvařovat, aby z nás nebyli právě ti pokrytci, či chcete-li dobří herci. Ale jak se tady k tomu období postavit? Když obchody máme, plné, stoly a lednice také. Vždyť nežijeme v žádné bídě a nedostatku, máme se dobře a těžko se toho všeho zříká. A navíc plesy a maškarní ještě zdaleka neskončily. - Tím masopustním průvodem se vlastně v mnoha domácnostech nic nemění, zábava pokračuje.
Každý křesťan se k tomuto období staví po svém, většinou to bere jen na vědomí. To znamená, že o této době ví, dokáže ji definovat. Je to přece 40 dnů před Velikonocemi. Ale ne, ve skutečnosti je to o něco více, že? Postním dnem není totiž neděle, tak proto ta doba do Velikonoc je o to delší. - Takže naše vědomí je asi takto omezené, že zkrátka tuto dobu ve své mysli takto nějak registrujeme.
A pokud chceme k době postní přistoupit nějak aktivně – tak jedině vědomě.
Tedy vědomě vystavit své já jakési nepohodě. Tedy zkusit si něco vědomě odříct, něco v době postní obětovat.
Proč k tomu církev vybízí? Protože to člověka věřte nebo nevěřte obohacuje, duchovně posiluje, vede k vděčnosti a přivádí zpět k Bohu. A na to nepřijdeme jinak, než tak, že to okusíme.
Na začátku postní doby slyšíme Ježíšův příběh o tom, jak se postil on – sám Ježíš. Nemyslím si, že je to nějaký vzor, který musí každý křesťan aspoň jednou za život zakusit, aby se přiblížil Ježíši, i když v dějinách církve byli i takoví poustevníci, které pobyt na poušti obohatil. Nám by mělo stačit, že ten příběh promlouvá velmi aktuálně do naší všednodennosti i dnes. Jak? To si pojďme dnes tady říct...
Ježíš je veden na poušť – veden z pohodlí do nepohodlí, proč? To se nikomu nechce. Naše pohodlí je jedna z prvních věcí, které se neradi vzdáváme. Vesměs všechno, co děláme, děláme právě proto, abychom si v životě vytvořili nějaké to pohodlí.
To Ježíšovo nepohodlí se skládá i z toho, že člověk je vystaven samotě, tedy zůstat jen sám se sebou, se svými myšlenkami v jakémsi monologu – to není jednoduché.
Ticho a samota každému nedělá dobře (ve věznicích to bývá jeden z mučících trestů – tzv. Samotka). Člověk, aby nebyl sám poslouchá rádio, kouká na televizi, jde mezi lidi. Staří lidé často trpí právě samotou a opuštěností. Být sám se sebou v tichu je tedy také nějaká osobní zkušenost – zkouška. Tedy SAMOTA.
V nehostinném prostředí, v samotě je Ježíš vystaven pokušení – 1) tělesnému (pokušitel se ptá - máš hlad? můžeš mít chleby, stačí slovo). - Říkám si Ježíši, proč hladovění? Proč tak dlouhý půst? A nenapadá mě nic jiného, než že tím člověk cvičí svoji schopnost v sebeovládání. Ježíš je ale vystaven i pokušení 2) duchovnímu (je mu řečeno - ty sám jsi přece bohem, klidně skoč dolů a nic se ti nestane); a je vystaven pokušení 3) mocenskému (všechna království dostaneš) – Ovšem nic není zadarmo – pokud se mi budeš klanět – pokud se mi upíšeš. Zřejmě tím bylo inspirováno i mnoho pohádek – jak S čerty nejsou žerty a podobně.
Proč je ale Ježíš na poušti? Na tom nehostinném, bohapustém, místě tak dlouho sám? Je právě pokřtěný – Ježíš se veřejně přiznal k Bohu a Bůh jej označil za svého Syna. Mohl by jít klidně domů a mluvit o svém křtu v synagoze, jaký to byl duchovní zážitek. A možná by o tom mohl i nějakou dobu kázat, ale to je tak asi všechno.
Nevěděl by nic o sobě, ještě by se neznal v těch nejkrajnějších životních situacích, když Bůh nezasahuje - mlčí, nevěděl by nic o své vůli, o sebeovládání, nic o oběti, o pokušení a o samotném pokušiteli. Ta čtyřiceti denní cesta pouští Ježíše možná fyzicky vyčerpala, ale duchovně jej posílila tak, že nikdy nemusel být žádný pokrytec (farizeové), nemusel nic hrát ani skrývat. Na vlastní kůži poznal, že o člověka bude veden boj, člověk bude a je vždy v pokušení právě v těchto třech oblastech, kterými sám na poušti Ježíš procházel - tedy v oblasti tělesné, duchovní a mocenské.
Milí přátelé, pokušitel nezahalí ani dnes, bude nám neustále podsouvat ledacos, jen aby nás odvedl od Božího ducha, aby vyprázdnil a zatemnil naši duši. Abychom neustále toužili po plných lednicích, velkých domech, silných autech, abychom si mysleli, že my sami jsme bohové a žádného boha už nepotřebujeme a budeme toužit po moci – v zaměstnání, v rodině, politice, společnosti, prostě kdekoliv. Zkrátka budeme toužit po nějakém postavení, které nás chvíli v životě bude hřát na pomyslném žebříčku ve společnosti.
To všechno měl Ježíš před sebou jako na dlani. Nejsou nám ta pokušení cizí, že? Známe je ze svého života velmi dobře. A někdy bývá velmi těžké při tom všem vzpomenout si, kdo je vlastně mým Pánem. - Ježíš přitom všem nezapomněl na jak bohapustém místě stojí. Kolem do kola byla poušť – místo pokušení.
Dnešní společnost je nastavená tak, že se chceme mít dobře. Proč bych si měl odříkat? Proč bych se měl pro něco obětovávat? Rodině, dětem, rodičům, práci – co z toho pak budu mít, když podstoupím takové oběti. To jsou otázky dnešních mladých lidí. Nechtějí přinášet takové oběti, kdy se musí v něčem omezovat. Proto zaniká rodina, rozpadají se vztahy. Hodně myslíme na sebe, na své blaho, ale už méně na druhého. Někdy se nám nechce obětovat čas, kterým disponujeme. Nechce se nám obětovat ani lásku, city, protože bychom mohli být najednou zranitelnější. Nechce se nám obětovat ani peníze, protože ty nám dávají pocit svobody.
Jenomže vše, co se člověku tady na zemi nabízí, čím může disponovat, kým může být a co všechno může mít se odehrává v pustině tohoto světa, který ani pořádně neznáme. - Bůh přeci jen nabízí člověku víc, neomezuje jeho život smrtí, nabízí ještě cosi na věčnosti. Nabízí život, který má jiné hodnoty. Ta naše poušť a spoušť tady na zemi nás může posílit, ale i naprosto pohltit. Záleží na tom, komu se budeme klanět. Člověk se neustále rozhoduje, jestli bude svůj život žít v pokoře před Boží tváří a nebo se nechá strhnout pokušením, že si na vše vystačí sám.
Celé to postní období směřuje k Velikonocům, k veliké Boží oběti, která paradoxně přináší vybojovaný život. To, co se chce po nás, nejsou vedle toho žádné oběti. Postní doba nás má duchovně posílit, napřímit, strhnout masku. Jsou věci, které si můžeme vědomě odříct, abychom lépe vnímali Boží slovo. Nemusíme se třeba po večerech dívat na televizi, koukat tolik do počítačů, nakonec nemusíme ani moc jíst, většina máme stejně nadváhu. Můžeme si odříct ledacos a nebude nás to ani bolet. Získáme tím třeba čas pro rozhovor s někým, kdo je opuštěný, čas pro modlitbu, cestu do kostela, četbu Písma. Je to jen na nás, jak bude naše postní doba v té vyprahlé pustině vypadat. Hlavně se straňme nasazování všelijakých pokryteckých masek a přetvářek. Bůh nás miluje takové jací jsme a ne takové jak chceme, aby nás vidělo okolí.
Modlitba: Pane dej, ať dokážeme odolávat pokušení, které k nám přichází mnohdy nenápadně, a líbezně nás odvádí od života víry. Pane, ty si ceníš i těch našich malých obětí, které nás mnohdy nestojí moc a obdarováváš nás velkým požehnáním. Pane, posiluj nás v tomto postním období vírou, nadějí a láskou. Děkujeme za tvou oběť nejvyšší v JK, která nás zachránila před zatracením. Amen.
Poslání: Zlého se chraňte v každé podobě. 1 Te 5,22